Když slova selhávají 13|11|2024
Když si založíte blog, měli byste do něj přispívat. Jenže když se rozpadá svět, jaký smysl má psát blog?
*
Od března jsem chtěl už mockrát napsat něco o knihách a o tom, jak vznikají – a pak mi to vždycky přišlo banální v porovnání s tím, co se děje „kolem“ – tedy na Zemi.
Náš svět se rozpadá, rozpadá se po stránce environmentální i politické, a jako by to byly rány kladivem: po každé z nich odpadne další kus a situace se opět zhorší.
Ale dokonce ani na tom, co je „zhoršení“ a co je „zlepšení“, už se neshodneme, protože zkáza zachvátila i konsensus: máme sice zdánlivě mnoho informací, ale ty jsou jako lego rozsypané po celé planetě; některé kostičky jsou pravda, jiné jsou lež, další jsou polopravda a ještě další jsou šílená tvrzení, která nelze ani dokázat, ani vyvrátit. Z různých kostiček si každý postaví obraz světa, jaký chce. Proto žijeme pod babylonskou věží a neumíme se spolu domluvit. Nejděsivější je, jak kvůli tomu bují instantní nenávist lidí přesvědčených o své (vždy jednoduché a jednoznačné) „pravdě“.
Myslím, že pravda je ze své podstaty jenom složitá a vždycky nepříjemná. Dobrat se k ní je těžké a málokdo to vlastně doopravdy chce, protože nějak tuší, že jí přitom bude muset skládat účty i on sám.
*
V každodenním životě mě nejvíc drtí a zpomaluje vědomí, že někde padají bomby na lidi, kteří jsou úplně jako já, a de facto jsem to já (ta hrana zvoní mně, protože my všichni jsme, kupodivu, přes veškeré možné rozdíly, jedinou lidskou bytostí), ale já s tím nemůžu vůbec nic udělat. Já dělám knihy.
Kdybych aspoň dělal dobrý chleba, mohl bych si říct, že jsem užitečný doslova každému a tím mlčky vyvažuju zlo, které se děje jinde. Ale knihy? Takovou studnicí dobra jako dobrý chleba přece každá kniha není.
Chci se stát pekařem? Je to možné.
*
Nedávno jsem zjistil, že v tom nejsem úplně sám – Marek Torčík musí být na podobné vlně. Ve sloupku pro H7O z 5. listopadu, nazvaném „Tichá radikalita“ cituje Johna Vaillanta:
„Neuměl jsem si představit, že bych měl psát román, zatímco svět kolem mě hoří.“
A sám o něco dále pokračuje: „…z psaní se pro mě stala noční můra. Alespoň částečně mě z těch pocitů dokázala vytrhnout schůzka na frankfurtském knižním veletrhu s agentkou jednoho izraelského nakladatelství. Ta se v půlce představování jejich katalogu zarazila a místo o knihách mi začala vyprávět, jak frustrovaná je z politiků ve své zemi a jak bezradně se cítí. Lidé jen pár desítek kilometrů od jejího domova umírají, zatímco ona celý den řeší knihy.“
Cítím to stejně, dnes a denně. Stojíme nad propastí, tolik je jasné.
Stojíme před branami jednoduchých pravd, ty brány jsou doširoka otevřené a někteří už jimi prošli. Vedou vždycky k tomu, co bývá nazýváno fašismem nebo nacismem, a právě tam, jak se zdá, má spousta lidí radostně namířeno. (Historie se opakuje, ale pokaždé v úplně novém převleku.)
Co tedy dělat? Nakonec i já dospívám k podobným závěrům jako Marek Torčík: „Stále si nemyslím, že by měly slova a příběhy schopnost uvádět do pohybu velké změny. Jejich síla se podobá spíše jakési tiché radikalitě – knihy pronikají přímo do vaší hlavy a vytvářejí klidný, vytrvalý proud. Hlas, který možná, postupem času, cestě k nějaké změně vymele koryto.“
*
Je sice otázkou, jaké koryto vám v hlavě vymele člověk, který vydává horory, ale jednak mám v záloze Le Guinovou, jednak ani ty horory bych nepodceňoval.
Za prvé, horor je jen negativní obraz toho, jak by měl život správně vypadat, a za druhé, někdy na vás kniha nepůsobí jen tím, o čem je, ale i tím, jak je napsaná. Slova jsou vlastně vibrace, vytvářejí v hlavě jisté harmonie podobné hudebním a… to už je taková nakladatelská mystika, kterou si nechám na jindy.
Teď zkusím ještě chvíli vydávat knihy, jako kdyby svět nevypadal, že je v poslední předsmrtné křeči, a trochu o tom vydávání psát.
*
Mimochodem, co se týče čistě environmentální stránky naší možné společné záhuby, Melvil se teď chystá vydat knihu, která vypadá slibně: Není to konec světa. Sám sobě ji rozhodně doporučuju.