Knihkupci versus kód 19|4|2018
Testoval jsem obálku knihy, která zítra vyjde. Konkrétně čárový kód, který je maskován jako vlasy štětce. V jednom knihkupectví se paní prodavačce nechtěl kód na mém vzorku obálky načíst a ona prohlásila: „Toto není čárový kód, to by tam musela být i taková čísla. Toto je obyčejný nakreslený štětec, víte, pane.“ Ve druhém obchodě kód po troše úsilí načetli, ale slečna z toho byla úplně perplex: „Víte, ale knihkupci nepoznají, že tohle je čárový kód.“
Řekl jsem jí, že asi budou muset. Ale oni nebudou – v tiráži najdou „normální“, lidsky pochopitelný čárový kód, pokud je napadne otevřít knihu na poslední stránce. Řekněte jim to, prosím, jestli si budete Město, nedlouho poté kupovat a oni si s tím nebudou vědět rady.
Nemůžu říct, že by mi dělalo radost komplikovat život knihkupcům. Ale ten nápad začleňovat kód přímo do kresby se mi zamlouvá, protože čárový kód je hyzdič obálek. (A nikdo se bez něj už neobejde – neexistuje prý, aby v dnešní zrychlené době ještě někdo naťukával do počítače celé ISBN.) Navíc se mi zdá případné, že neobvykle ztvárněný kód figuruje na obálce knihy, v níž jeden z hlavních hrdinů deklaruje, v čem spočívá přínos umělců pro zbytek světa: „Jde nám dobře to, že umíme lidem ukázat svět tak, jak ho ještě nikdy neviděli. Umíme lidi znervózňovat. A taky umíme lidi přesvědčit, aby viděli věci jinak.“
