Nakladatel, ten šílenec 20|5|16

Všichni už to vědí, ale někdy neuškodí si to zopakovat.

Chce-li se někdo stát nakladatelem, musí se nejprve buďto stát živnostníkem, nebo založit s.r.o. Protože zakládání s.r.o. je spíše pro otrlé povahy (nutnost vést nepochopitelné podvojné až potrojné účetnictví, konzultace s právníkem v ceně tisíců korun za hodinu, neustále telefonáty od operátorů nabízejících výhodné hovory atd.), stává se nakladatel zpravidla živnostníkem. Jako takový musí podle zákona zveřejnit své trvalé bydliště, tedy adresu, kde bydlí i s celou rodinou. (Rodiny zakladatelů s.r.o. žijí relativně vskrytu, což je kompenzace za útrapy, které zakladatelé podstoupili předtím.) Oproti jiným živnostníkům však musí nakladatel podle tiskového zákona o neperiodických publikacích uvádět svou adresu i do každé knihy (nesplnění této povinnosti se trestá pokutou 25 000 korun). Není to nespravedlivé v porovnání třeba s výrobcem zbraní, cviček nebo triček? Jistěže ne. Šíření knih je totiž potenciálně nebezpečné a je třeba si na takové lidi posvítit.

Z toho plyne, že povolání nakladatele není příliš vhodné pro paranoiky.

Pokud nakladatel usoudí, že v CZezz chcípl jazz a rozhodne se zakoupit práva na zahraniční knihu, musí nejprve sehnat toho, kdo práva vlastní. Někdy to není lehké. Některým slavným autorům je celkem jedno, jestli se o nich někdo dozví v Čéchyji nebo nyšt. Jiní jsou už dávno obšancovaní. V případě vyjednávacího úspěchu však nakladatel uzavře smlouvu, která mu zpravidla nařizuje okamžitě zaplatit nevratnou zálohu v zahraniční měně, za což získá právo vydat knihu nejpozději do X let a prodávat ji nejvýše Y let od vydání. (Práva nemají věčnou platnost a zálohu už nakladatel nikdy nespatří, vydej-nevydej, anyway.)

Když tedy byl zakoupil práva a vytiskl knihu (s náklady v řádu desítek tisíc korun a nepochybně s tiskovými chybami), je první starostí nakladatele poslat 5 povinných výtisků hlavním knihovnám v republice. (Nesplnění této povinnosti se podle tiskového zákona o neperiodických publikacích trestá pokutou do výše 50 000 korun.) Další starostí nakladatele je poslat požadovaný počet exemplářů autorovi a jeho agentovi, a pak už se může radostně pustit do samotného prodeje.

Nakladatel ovšem žádný vlastní obchod nemá. Uzavře tedy smlouvu s tajemným subjektem, který nesmí jmenovat, protože ve smlouvě s tímto subjektem je psáno, že vyzrazení čehokoli z oné smlouvy je jejím hrubým porušením. Nakladatel tedy mlčí hrubě jako hrob, ovšem jisté je, že tajemný subjekt si za své služby nárokuje značnou část prodejní ceny knihy (jak velkou část, to je obzvlášť velké tajemství, ale je to věru dost – vzhledem k okolnosti, že tajemný subjekt se na vzniku knihy nijak nepodílel). Nakladatel je přesto velmi rád, že na smlouvu došlo, protože kniha bez čtenářů je jako mlýn bez vody, jako datel bez nakla.

Po úspěšném uzavření smlouvy s tajemným subjektem se kniha objevuje na veřejnosti. Často za nečekaně nízkou cenu, mnohem nižší, než ji prodává nakladatel sám, dokonce i za cenu brutálně nižší, než za jakou ji má prodávat tajemný subjekt. Pokud se nakladatel ptá po příčinách této brutality, dozví se, že subjekt přeprodal knihu jinému subjektu, patrně za velmi výhodnou cenu (kterou mu nabídl patrně díky oné supervýhodné smlouvě s nakladatelem) a tento jiný subjekt ji prodává hříšně nízko, aby přitáhl co nejvíce zákazníků. Toto přeprodávání jiným subjektům, které na „doporučenou cenu“ naprosto kašlou, žel bohu nelze zrušit, dozvídá se nakladatel. Jsou v tom peníze.

A tak tedy všechno běží, jak má. Na prodeji díla kdekdo vydělá a nikdo nenese podstatné riziko. Kromě nakladatele. Pokud se kniha dobře neprodává, je to samozřejmě tím, že nakladatel byl hloupý a vydal nesprávnou knihu (co takhle kuchařka?), případně jí udělal odpudivou obálku (moc barev! málo barev!) Pokud se kniha dobře prodává… To ovšem většina nakladatelů nezažije. Je třeba zdůraznit, že zde popisujeme trudný osud malonakladatele, což je něco jako malotraktor. (Nevím, co je to malotraktor, ale jistě něco odpudivého v porovnání s traktorem.) Malonakladatel je zrůda, poněvadž vydává málo. To především.

Nakladatel se nicméně snaží svou jedinou, první knihu propagovat ze všech sil a rozešle ji nejrůznějším lidem v nejrůznějších novinách, většinou s odezvou nula (tút-tút-tút). Najdou se však i dobří lidé, kteří se datlovi ozvou sami od sebe a žádají recenzní výtisk. Uplyne měsíc, dva, recenze nikde. A nebo přece? Občas někdo napíše. Chválí nakladatele, jaký je šílenec, že se do toho pustil.

Ale to on přece ví. Nakladatel není lidský tvor, je to (jak již bylo řečeno) zrůda (malozrůda), mimozemšťan, který se marně snaží pochopit pozemskou kulturu tím způsobem, že ji pomáhá vytvářet. V podstatě všichni, kdo vytvářejí pozemskou kulturu, byli a jsou svým způsobem mimo-Zemi (a někdy mimo-Prachy). Jsme rádi, že tu jsou. Nesmějí jen dvě věci. Nesmějí si stěžovat a nesmějí o svých zážitcích nikam psát.