Chvála kritiky 18|2|2020

Zuzana Michnová, respektive Marsyas, zpívá v jedné písni pozoruhodná slova: „Děkuj tomu, kdo ti ještě spílá“. Pokud nás občas obklopí slova uznání ze všech stran jako bublina, měli bychom poděkovat každému, kdo nám ji propíchne.

Já děkuju Janu Vaňkovi, jr., který mi poslal kritické poznámky k mému překladu Barronovy knihy Blood Standard (Krev je můj chleba). Na rozdíl od pochval recenzentů, kteří zpravidla nejdou do hloubky, byla jeho kritika velmi konkrétní a zasvěcená.

Když odezněly běžné pocity kritizovaného (všichni je dobře znáte), napsal jsem Honzovi, ať dá svým letmým postřehům lepší formu, že je zveřejním. Pak jsem nad tím uvažoval ještě dál a napsal mu, jestli by nechtěl udělat novou redakci celé knihy, protože bychom spolu mohli připravit druhé, opravené vydání.

Dost jsem se tím nadchl. Čtyři roky se snažím o co největší pečlivost a myslím si, bůhvíjak nemám celý proces zmáknutý, a potom se objeví Vaněk a rozkope mi bábovičky. Není to fantastické?

Následující příspěvek vzdoroval snahám o vytvoření soudržnosti a stále se mi rozpadal pod rukama, takže vám ho předkládám naporcovaný:

 

1) Kritika překladu Blood Standard (Krev je můj chleba)

 

Až kritika dorazí, vyvěsím ji na stránku Errata na webu Gnómu. Pro tuto chvíli jen letmý nástin na základě toho, co jsem četl.

Kritika má zřejmě tři roviny. První jsou věcné chyby – nepochopení kontextu v překladu. Jeden příklad za všechny, cituji JV: [ten-by-twenty concrete subbasement cell (dále též jako chamber), dokonce ani v bývalé továrně, fakt nebude „betonová kobka deset na dvacet metrů,“ též „místnost“.] Překladateli nedošlo, že údaj „deset na dvacet“ není v metrech, ale ve stopách (školácká chyba), takže kobka, kde Izajáše mučili, má délky stěn třikrát kratší. Ano, přesně tohle jsou ty chyby, nad kterými si překladatel později rve vlasy: „Jak jsem mohl být tak blbý“.

Další rovina se týká stylistických nedostatků, kdy překladatel zbytečně natahuje původní lakonický text. Opět cituji JV: [Zase asi nejextrémnější je věta „We established a running gag:“ roztažená „Vytvořili jsme si z toho takovou humornou scénku, která se odvíjela asi takhle:“ – ano, dialog následuje hned za dvojtečkou.] Přesně tak, věta „která se odvíjela asi takhle“ je tam zbytečná a ze zpětného pohledu je nepochopitelné, proč tam je. Díval jsem se, že redaktor mi ji vyškrtl, ale já ji tam znovu vrátil. Bude to asi tím, že mi to lépe znělo (úzkostná snaha o plynulost textu) a kromě toho mám tendenci dovysvětlovávat, což dělám i poznámkami pod čarou, a tady bych viděl velký prostor ke zlepšení.

Třetí rovina kritiky, která je asi nejspornější, protože je to otázka interpretace, ale mě zaujala nejvíc, se týká „celkového ladění“: příliš velkého překlopení českého překladu do hovorovosti, použití germanismů a idiomatiky, kde to jen jde, apod.

Cituji JV: [styl je mnohem víc dílem překladatele než autora, a jakkoli koherentní, přijde mi hrozně tlačený na sílu. I při dobrém vědomí, že dichotomie mezi spisovnou/hovorovou a obecnou češtinou je těžko namapovatelná vůči anglickým stylistickým prostředkům a jak si jednou začnete s nespisovnýma koncovkama, polezou vám do každý věty, by jich šlo výrazně ubrat. V originále je valná většina pasáží bezpříznakových, naopak mnohdy ironicky knižních (což leckde nakonec i překlad), a drsňácký idiolekt má těžiště v metaforice, nikoli low-level stylistice s jen občasným slangovým výrazem. Hrdina (pravda, jeho životopisné údaje ve zbytku knihy neznám) vůbec není takový primitiv, prosťáček, respektive proletář, co se neumí pohybovat ve vyšších sférách, jak volky nevolky vyzní v překladu.]

Tady by se dalo argumentovat, že každý překlad se nutně někam posune a že s přesností reprodukce překladatele je to podobné jako s přesností hi-fi sluchátek – každá značka podá tutéž hudbu trochu jinak –, ale otázka přesnosti mě zajímá. Když jsem s překladem Blood Standard začínal, sám jsem dost váhal, jestli nemá být hrdinův vnitřní monolog vedený ve spisovné češtině. Ta se pro některé pasáže vyloženě nehodila, a do polohy „mezi hovorovou a spisovnou češtinou“ jsem se pouštět nechtěl. Ale povzbuzen touto kritikou se o to přece jen pokusím.

Izajáš skutečně není žádný „křupan“, a já ho tak nevidím ani v překladu, ale všiml jsem si, že někteří ze čtenářů či recenzentů ho tak vnímali. Možná vinou mého podání.

 

2) Důsledky kritiky pro knihu

 

Opravy věcných chyb budou zaneseny a k dalším připomínkám se pokusím co nejvíce přihlédnout. Kniha se doprodává a stejně bych dělal dotisk, takže místo dotisku vyjde druhé, opravené vydání. Pokud to bude znamenat, že čtenáři budou chtít zdarma vyměnit první vydání za to druhé, opravené, budu jim muset vyhovět (i když nevím, jak to řešit v rámci distribuční sítě). Pokud v důsledku toho zkrachuju, aspoň na mém příkladu uvidíte, jak se to všechno nemá dělat. Pokud se náhodou pozdrží vydání dalších Coleridgeových příhod (Black Mountain – Černá hora) až do roku 2021, bude vám asi pochopitelné, proč: budu k němu přistupovat mnohem pečlivěji než k prvnímu dílu.

 

3) K osobě kritika

 

Vím, že Honzu Vaňka spousta lidí nemá ráda. Vytýkají mu, že ačkoli sám momentálně nepřekládá a „nejde s kůží na trh“, dovoluje si kritizovat. Tento argument je podle mě scestný. Práce kritika spočívá v analýze a dekonstrukci textu a v tom, jak dobře tohle dokáže dělat. Jestli přitom sám něco vytváří nebo ne, je úplně lhostejné. Kromě toho, jedinou alternativou by byla kritika ze strany někoho, kdo je z oboru a sám něco dělá, ale ten zase bude obviněn z řevnivosti, žárlivosti a konkurenčního boje. Tímto způsobem lze jakoukoli kritiku umlčet.

Domnívám se, že JV, který studoval jak matematické vědy, tak překladatelství, a k tomu evidentně přečetl obrovské množství žánrové literatury v češtině i v angličtině, je v daném oboru (tj. „překlady beletrie, obzvláště fantastiky“) nejlepší analytický mozek široko daleko. Nakladatelé by si ho měli předcházet a vyžadovat si jeho posudky. Osobní třenice a vzájemné urážky ad hominem by měly jít stranou. Tak to aspoň vidím já.

Na druhou stranu: analytik je specialista. Jakmile rozebere vaši oblíbenou hračku na kousky a zanechá vás nad ní v slzách, jeho úloha končí. Novou syntézu si musíte obstarat sami. A to i přesto, že se analytikovi možná opět líbit nebude.

 

4) Úloha kritiky

 

Honza Vaněk vyjádřil v komentáři k mému předešlému příspěvku názor, že „1) Užitek kritiky nespočívá v jejím přínosu pro tvůrce (dokonce i pokud náhodou obsahuje něco k opravě do reedice). 2) Důležitost fungující kritiky pro obor není v tom, že veřejnost ho a tvůrce začne oceňovat.“

Bylo by dobré, kdyby v nějaké stati objasnil, v čem tedy přínos kritiky podle něj spočívá. Pro mě osobně je kritika důležitá, protože mi pomáhá se zlepšovat. Je to vlastně koučink. Před dokončením překladu se tento koučink nazývá redakce (překladateli nadává redaktor), po vydání knihy zase kritika (překladateli nadává kritik), ale je to vlastně stále totéž. Domnívám se, že všichni čas od času potřebujeme, aby nám někdo vynadal. Důležité je udržet se ve správné míře: ani příliš pýchy, ani příliš deprese z vlastní neschopnosti.

Pokud jde o můj názor, že by kritika mohla napomoci většímu uznání práce překladatelů, myslel jsem to tak: poukazovat na nejhorší překlady hodné Skřipce je záslužné. Ale všichni víme, že v každém překladu se najdou nejrozmanitější chyby – faktické, interpretační, stylistické apod. Kdyby se čas od času zveřejnila analýza některého z těch lepších překladů, veřejnost by si uvědomila, kolik nástrah na překladatele číhá, když vlastně téměř žádná kniha není přeložená dokonale, a snad by to paradoxně vedlo k většímu uznání překladatelské práce (po kterém, pokud tomu dobře rozumím, překladatelé volají). Neříkám, že by to mělo okamžitý finanční efekt, ale snad by se trochu „prolomily ledy“. To je opět můj čistě osobní názor.

 

5) Gnóm a kritika

 

Citoval bych závěrečnou povídku z Plameňáka na konci léta, kde mluvicí zahradní trpaslík říká: „Prosím, přistupte k trpaslíkovi. Žádné poplašné zařízení se nespustí. Trpaslík není poplašen. Vůbec mi nevadí, když se k trpaslíkovi přiblížíte.“

Gnóm! je celkem otevřený projekt, který se pořád vyvíjí. Vznikl tak, že se jeden řadový čtenář fantastiky pokusil vydávat takové knihy, jaké by si sám rád kupoval. Není to pokus „udělat kariéru“ a za kovaného překladatele se vlastně ani nepovažuji, spíš mám s každou další knihou čím dál silnější pocit, že překládání vůbec nerozumím.

Je pravda, že se snažím dělat ty knížky co nejlíp a jisté hrdosti se při pohledu na ně nevyhnu, ale jazykově náročné autory si vybírám z úcty k jejich dílu a mou hlavní motivací je prezentovat v češtině co nejpřesněji například Lairda Barrona, nikoli sebe (přestože právě tohle mi Honzova kritika vytýká, ale právě proto se z ní chci poučit).