Láska ke slovu 6|2|2023
Láska ke slovu znamená slovy šetřit. To platí pro spisovatele. Pro překladatele pak: slova vážit. Pro nakladatele: pečlivě vybírat, co je hodno papíru.
Tento text je nicméně hlavně o psaní.
*
Láska ke slovu znamená neustále se poměřovat s tichem. Ticho má obrovskou váhu, obrovskou hodnotu; kdybychom žili neustále v tichu, došli bychom moudrosti. Proto je ticho pramenem slov.
Když píšeme, musíme se ptát: mají tato slova větší váhu než ticho? Podle toho, jak přísná jsou naše měřítka, dojdeme víceméně k tomu, že hodnota našich slov je nulová. A tak je škrtneme a napíšeme jiná, a znovu je poměřujeme s tichem. Tím často dojdeme k mlčení, k desítkám povídek a knih, které nebyly napsány a bylo to tak dobře.
*
Což je samozřejmě závěr, kterému se současný svět, neustále zmnožující slova, jedině vysměje.
Je očividné, že většina autorů se s tichem nepoměřuje vůbec. Jinak by kolem nebylo tolik knih, které jen mlátí prázdnou slámu.
Existuje spousta jiných metrů: reakce čtenářů, kritika, soutěže, ocenění, publicita, prodejnost. Pomocí těchto metrů byl postaven a vybudován takzvaný knižní trh. Všechny tyto metry jsou však pouze metry zástupnými, jsou náhražkou za ticho, stejně jako je náhražkou za ticho prázdné žvanění.
*
Láska ke slovu nemá s trhem společného nic. Oblíbený argument „tolik lidí si to koupilo, tak to musí být dobré“ je ve skutečnosti poměrně nespolehlivý. Hitler měl na konci druhé světové války prodáno deset milionů výtisků Mein Kampfu. Což je samozřejmě nadsázka, ale jen asi taková, jako když řeknu, že reklama je vlastně apolitická propaganda.
*
Láska ke slovu má něco společného se schopností rozumět psaní, možná dokonce se schopností „umět psát“. Co však znamená „umět psát“?
Použiji analogii: co znamená „umět hrát“?
Dejme postupně třem lidem do ruky kytaru a dívejme se, co různí lidé dostanou z téhož nástroje.
První člověk má nadšení, kuráž a nefalšované emoce, ale umí jen dva akordy. Jeho hra bude dojemná, ale protože mu chybí technika, nepovede to k ničemu, co by bylo hodno zapamatování. I jeho samotného to se dvěma akordy buďto přestane bavit, anebo se z něj stane šumař, který v hospodě pobaví publikum a příští den o něm nikdo neví.
Druhý člověk (více nebo méně) ovládá techniku, ale nemá žádné autentické sdělení, on vlastně nemá píseň. A tak si nějakou (více nebo méně) upoceně vymyslí, složí, zkonstruuje, jen aby hrál. Pak s ní hrdě předstoupí před publikum. A vždycky nějaké najde. Neboť formálně to skutečně je hráč na kytaru, který zpívá opravdovou píseň. Až na to, že ta píseň může části publika připadat nudná. A sice té části, která už poznala, že pod zajímavou slupkou vlastně není nic.
Třetí člověk je ten pravý. Zahraje, a než se nadějete, sebedelší píseň skončí. A ve vás se něco vnitřně pohnulo, ta píseň vás změnila. Bylo to krásné. A tak ho žádáte: „Prosím, zahraj to znovu. Anebo víš co, zahraj cokoli, úplně cokoli, protože chci slyšet, jak bys to zahrál(a) ty“.
Je to skutečně až takhle jednoduché: dobrá píseň je ta, kterou klidně posloucháme desetkrát za sebou, pro vnitřní změny, které v nás vyvolává.
Analogicky, dobrá kniha je ta, kterou čteme opakovaně.
(I tohle měřítko je bohužel jen relativně spolehlivé, protože si umím představit člověka, který čte opakovaně Mein Kampf, právě pro vnitřní změny k horšímu, které to v něm vyvolává.)
*
Technika při psaní, to je gramatika, syntax, jazykové vrstvy, rejstříky, nálady, nářečí, slangy, ironie, nadhled, zkratka, vtip. Člověk umí psát tím líp, čím líp zná všechna zákoutí a možnosti rodné řeči.
Postavy, zápletka, budování světa ani „originální nápad“ (v uvozovkách proto, že všechno už tu bylo a originální může být jen kontext; nebo, jak říká Jim Jarmusch, nemůžete být originální, ale můžete být autentičtí) technikou hry nejsou. To je umění skladby. To je samotná píseň.
A pak je tu ještě záhadná třetí kvalita, a tou je spontánnost, intuice, kdy vás píseň napadne sama a vy ji jen rozvíjíte – anebo věrná družka této kvality, vnitřní poctivost, když vás nenapadne nic a vy uznáte, že je lepší mlčet.
*
Co mě irituje na současné masové produkci, je přemíra hráčů, kteří mají horší nebo lepší techniku, ale většina z nich nemá co říct. Oni sami se sice domnívají, že ano, jenže jsou zřejmě od začátku uvyklí tomu, že písně konstruují, a pravděpodobně nikdy nepoznali spontánnost, která se často rodí právě z vyspělé techniky; tu však oni v potřebné míře nemají, protože technika, to je dřina, a kdo by se dřel.
Jeden příklad za všechny: nedostatkem techniky míním například to, že tito autoři neznají rodnou řeč ani natolik, aby se vyhnuli všudypřítomným anglicismům, které se staly novým normálem současné fantastiky. Té překladové logicky vinou (mnohdy až neuvěřitelně) špatných překladů, té české snad proto, že její autoři od dětství špatné překlady hltají.
Vyšší level představují ti, kdo vypilovali techniku dostatečně dobře na to, aby řekli přesně to, co chtějí. V tomto smyslu jsou mnohé „hvězdy české akční fantastiky“ hvězdami právem. Jenomže je to záplava jediné, donekonečna klonované možnosti, jak psát, asi jako kdyby se na všech rádiových stanicích hrál jenom metal. Nic proti metalu. Líbí se mi to, je to super, jenom nemám důvod to poslouchat. A z hlediska hráčské techniky, tedy zkoumání možností toho, co lze slovy vyjádřit, se to záměrně nikam nevyvíjí.
*
Což mi připomíná, že na začátku roku 2020 (skoro přesně před čtyřmi lety) publikovala jistá Eylonwai krátký text s názvem Zkostnatělá česká fantastika a dostala za něj pěknou čočku.
Psala například: „Povídky čerstvě vylíhnutých talentů sklouzávají do stejných schémat, která se nám tady neustále opakují… Máme spousty hezkých blýskavých obalů, ale jádro – to nám tady zatím bolestně chybí.“
Její text byl kritizován především proto, že byl pochopen jako požadavek na „více feminismu a LGBT témat“.
Osobně mám dojem, že tomu textu (snad, možná) šlo nevědomky o něco hlubšího, totiž o kritiku schematičnosti. „Pokaždé, když otvírám knížku od českého autora (...), se nedokážu ubránit neblahému očekávání. Můj strašák? Zažitá schémata, tradiční hodnoty, konzervativní postoje a hlavně – obavy z vykročení do neprobádaných končin.“
Osobně je mi lhostejné, jestli najdu v textu tradiční hodnoty, nebo LGBT, obojí jsou pro mě jen propriety. Důležité je, abych v něm nenašel „schematičnost“. Ale „vykročit do neprobádaných končin“, to chce spontánnost, hravost a jistou odvahu, a kde tohle všechno chybí, přichází ke slovu právě schematičnost.
Hravost: jako když si kytarista hraje s technikou, preluduje, improvizuje, a najednou se mu z toho vyloupne melodie, harmonie, píseň. Tato hravost však vychází ze samotné techniky, tedy, v analogii, ze schopnosti autorů hrát si se samotnými slovy, se samotnou řečí, samotným způsobem vyprávění, nikoli se zápletkami, postavami a proprietami (ty přicházejí až ve druhém plánu).
Schematičnost v tomto kontextu znamená naučit se ovládat slova jen do té míry, abyste mohli jako kolovrátek omílat pořád stejnou písničku a množit počty vámi vydaných titulů. Ty jsou pak sice „nové a vzrušující“, ale nanejvýš na úrovni skladby, jinak ani trochu. Jak novou a vzrušující skladbu můžete zahrát, když ovládáte jenom vozembouch?
*
Paradoxní na tom je, že každý autor, i ten nejlepší, vlastně „omílá pořád tu samou písničku“, jinými slovy, každý autor píše vlastně pořád jednu knihu. Jenomže: u dobrého autora mi to nevadí. Proč? Pusťte si něco od Bacha, a snad pochopíte.
(Protože jeho technika, tedy čirá schopnost čarovat s tím, co je k dispozici, schopnost vyprávět/hrát, mě fascinuje natolik, že je mi do značné míry jedno, „o čem to je“. V hudbě i v literatuře.)
*
Přiznám se, že se záměrně vyhýbám původní české fantastice, a v mnoha případech se vyhýbám i překladům, protože kdykoli v poslední době otevřu beletristickou knihu, chce se mi řvát, a to dost hlasitě řvát.
Tento text chápejte jako koncentrát onoho řevu.