Pomalost v rychlé době 21|6|2023

Jda na procházku, připadám si pomalý. Kolem mě se všichni někam ženou: běžci, cyklisti, bruslaři, koloběžkáři... Kam? Těžko říct, možná je to úprk před katastrofou (která bohužel číhá vpředu v podobě klimatické změny), možná úprk za štěstím (které zůstalo vzadu, v dětství, kdy měl člověk ještě všechen myslitelný čas).

Jda cestou nakladatelskou, připadám si pomalý úplně stejně. Kolem mě se řítí „knižní trh“. Všichni ti literární běžci, bruslaři, cyklisti… Kam a proč…?

*

U mladých autorů je to asi jednoduché – jsou mladí a věří, že jsou skvělí. Každou chvíli vychází nějaká nová antologie, nová kniha, každou chvíli čtu nadšené recenze…

V případě překladové literatury si myslím (a z vlastní zkušenosti vím), že je to úprk za pouhým přežitím. Pokud chcete překládat beletrii a neumřít hlady, nemůžete se skoro nikdy knize věnovat tak dlouho, jak by bylo třeba. Honoráře to neumožňují.

V případě nakladatelů věřím, že chtějí zůstat u toho, co je baví (vydávání knih, stejně jako jejich psaní, je návykové), a protože ostatní vydávají rychle, musejí to dělat taky, jinak v tom mumraji zapadnou – musejí křičet a tlouct do bubnu, protože ostatní taky křičí a tlučou do bubnů…

Z mého pohledu tímhle vším vzniká problém, který bych nazval rychlokvašnost. Prorůstá to celým naším přeplněným knižním trhem a není před tím úniku. A zároveň je to podle mě hluboký omyl, zásadní chyba.

*

Co tím přesně myslím: strom nemůže vyrůst přes noc, leda v pohádce. Když chcete dělat chleba, musí těsto vykynout. Když chcete udělat stůl, musíte mít dobře vysušené dřevo. Prostě na všechno, co je ve výsledku „dobré“ a „trvanlivé“, je potřeba určitý čas zrání. Musí se to nechat uležet. Platí to třeba u návrhu loga, a platí to i u psaní nebo u překládání textu.

Jenže jsme ve zlatém věku amatérů – pokud vím, existují davy lidí, kteří jsou schopní vymyslet logo přes noc, a dělají to jako vedlejšák při normálním zaměstnání. (Netvrdím tím, že výsledek je dobrý, ale může, díky všem dostupným technologiím, vypadat na první pohled efektně.)

Jsme také ve zlatém věku sociálních sítí – každý chce být přes noc slavný.

Co se knižního trhu týče, nepochybně musejí existovat i davy amatérských překladatelů, nad nimiž si rvou vlasy redaktoři, a naopak, davy amatérských redaktorů, nad nimiž si rvou vlasy překladatelé, ale nikdo tomu nechce nebo nemůže zabránit… Rychlokvašnost všeobecně tlačí kvalitu dolů. Ve výsledku tu máme knižní trh, který jede na kolečkových bruslích, a i ti nejlepší závodníci se stávají oběťmi všeobecného kvaltování.

*

Rád bych se podělil o konkrétní příklady, ale je mi to trochu trapné. (Chce to odvahu i drzost, že jo.) Tak třeba, když ve slavné knize od prestižního nakladatelství narazíte na větu: „Tohle je nejzajímavější příběh od dob, kdy Colombo obalamutil Isabellu, aby dala do frcu svoje šperky,“ je to tam proto, že všechny odpovědné (a velmi profesionální) osoby měly prostě chvilku zatmění, nebo nikomu nedošlo, že se do angličtiny dostala italská varianta jména a v daném kontextu musí jít o spojitost Cristoforo Colombo–Isabel I. de Castilla?

Nebo třeba, když se objeví nakladatel, který sám (poprvé) i překládá (a vybírá si zajímavé tituly), jak troufalé je poučit ho, že překlad potřebuje i redakci?

Ne snad, že mně by se problém spěchu vyhýbal. Já mám v poslední vydané knize dvakrát za sebou kapitolu 41. Ale od toho mám taky na webu staromilskou stránku „Errata“, kam nalezené chyby vypisuju.

*

Občas mám pocit, že svou pomalostí prohrávám závod. Pokud tedy vydávání knih závodem je. Nejsem si tím úplně jistý.

Když se dělá kniha v Gnómu, vypadá to tak, že ji přeložím, pak pošlu text redaktorovi, redaktor čte překlad společně s originálem, vrátí mi ho více či méně poškrtaný, já se nějak popasuju s redakcí a pošlu text znovu redaktorovi, pak nějakou dobu diskutujeme o různých významech slov, pojmech, reáliích atd., pak udělám finální podobu, vysázím ji a ta jde na korektury, pak zanesu korektury do sazby, pak si obvykle knihu vytisknu a přečtu, a pak jde ještě na betareading v PDF. Pak se zanesou poslední opravy a pak jde kniha do tisku, pokud mě náhodou nenapadne číst ji ještě jednou.

Není to zrovna rychlý proces. Potřebuje to aspoň minimální čas zrání. Jak tímhle chcete konkurovat někomu, kdo překlad vyprdne na první dobrou, nedá ho po sobě nikomu zkontrolovat – a sklidí potlesk? (Čtenář nic nepozná a kritiky nemáme. Máme jen recenzenty, a to je sakra rozdíl.) Taková práce je mnohem rychlejší. Nemůžete jí konkurovat vůbec. Můžete si jen trpělivě zalévat svůj strom s vědomím, že vy holt nepěstujete ředkvičky. Jiný lék než paličatost na tohle není.

*

Nedávno někdo konstatoval, že mám o fungování knižního byznysu romantické představy. Měl pravdu. Jsem určitě romantický nakladatel – přinejmenším v tom smyslu, že věřím na tu pomalou práci.

Fantastická literatura je ostatně „romantická“ jaksi od podstaty, vezměte si všechny ty hrdiny s meči, bojující proti přesile, vezměte si Froda na jeho předem ztracené dlouhé pouti do Mordoru…

Jenom bych rád věděl, proč tolik lidí, kteří se na produkci „romantické“ fantastiky přímo podílejí, jsou ve svém vezdejším životě takoví pragmatici.