Bezmocně přihlížet 26|10|2020

Nejprve se nám zdálo, že je jich velmi málo, a dokud jich zůstalo málo, zdálo se naše počínání býti čirým bláznovstvím. Říkali jsme si: to Oni, ne My, to Oni, ti staří, ti slabí, ti obézní, ne My! Proč se kvůli nim máme omezovat? Nám se to stát nikdy nemůže. My jsme zdraví. Potom jich začalo přibývat, přicházeli ve vlnách, bylo jich čím dál víc, a víc a ještě víc, až jich bylo celé moře, a potom jsme si v hrůze uvědomili, že Oni jsou My a My jsme Oni, jenže to už bylo pozdě, příliš pozdě.

Zatímco v podpalubí vylévali vodu a umírali únavou, na palubě se tančilo. Jedni se smáli tomu, že prvnímu důstojníkovi ukradli čepici, druzí tomu, že kapitán se bojí a směšně blábolí, třetí protestovali proti existenci ledovců a čtvrtí nabádali: „Hlavně nevypínat motory!“ Pátí zdůrazňovali, že ledovců už jsme potkali mnoho a tudíž nás ani tento nemůže ohrozit, zatímco šestí považovali vše za spiknutí a sedmí prohlašovali, že oni plují na zcela jiné lodi.

Ne, nikdy jsme se neuměli domluvit. Možná to celé bylo, ach, jen komunikační selhání.

Každopádně však, když přišel náraz, byl velmi skutečný, a byl skutečný pro všechny stejně. Kéž bychom byli bývali více studovali matematiku.