Kniha, socha, film 6|10|2019

Kniha se podobá soše v tom, že pokud ji chápeme jako svébytné umělecké dílo, má nejprve podobu vize, představy, kterou lze zhmotnit v různých materiálech. U obrazu to není tak markantní, ale jednu a tutéž sochu můžeme odlít z kovu, vytesat z kamene, vyřezat ze dřeva nebo uplácat z hlíny. Přesto bude v každém materiálu působit jinak.

Podobně můžeme jeden a tentýž text vydat v pevných nebo měkkých deskách, v malém nebo velkém formátu, na lesklém nebo nelesklém papíře, vysázet ho patkovým nebo bezpatkovým písmem. Tyto drobné rozdíly ve výsledku rozhodují o tom, jak bude kniha působit. Fyzická podoba knihy má (stejně jako u sochy) zásadní vliv na její budoucí místo ve světě.

Vydavatel ale není jen sochařem textu, je i jeho režisérem. Každá kniha dopadne přesně podle toho, jací lidé na ní pracují. Určit, kdo bude na knize co dělat, se dost podobá castingu, a zároveň sestavování režisérova týmu.

A pak ta obálka. Lidé z marketingu říkají – obálka prodává. Jenže tomu já momentálně rozumím tak, že nejvíc prodává obálka, která je nejprůměrnější. Vždyť co je průměrné, to se prodává přímo masově. Gaussova křivka. Co je nadprůměrné anebo podprůměrné, to má velký ohlas jen v relativně malé skupince lidí.

Průměrné obálky mě nebaví. „Takhle se teď dělají ty severské detektivky.“ – „Jako že každá obálka musí vypadat nějak takhle?“ – „Ano. Takhle toho nejvíc prodáte.“ – „Já ale takovéhle obálky dělat nechci.“

A tak sbohem, masovosti. Udělám si obálku, film a sochu, jaká se líbí mně. Lidi z marketingu si rvou vlasy. Já zase vím, že budu chudší, ale aspoň se necítím jako oběť expertů. Co bych z toho jako měl mít, že vydám průměrnou knihu s průměrnou obálkou? Jenom peníze?