Nahoru, dolů 20|9|2022
Čím déle se zabývám vydáváním knih, tím víc se utvrzuju v názoru, že pro malé nakladatele platí: co kus, to originál. U velkých nakladatelství se dá předpokládat, že fungují všechna zhruba na stejných principech, protože jsou to „firmy“ a jejich směřování je výsledkem jakéhosi kompromisu mezi členy celého týmu. Ale malá nakladatelství (tvořená jednou až dvěma osobami) nejsou „firmy“, jsou to „lidi“, a činnost jednoho každého z nich je stoprocentně ovlivněna osobností majitele. Protože každý člověk je jiný, mívají malá nakladatelství diametrálně odlišný přístup úplně ke všemu: k překladu, redakci, výtvarné podobě knihy, marketingu.
Kdo sleduje Gnóm! delší dobu, možná si už všiml, že pokud jde o budoucnost firmy, je můj osobní přístup spíše gamblerský: v obdobích, kdy peníze přitečou, investuju štědře do vlastního e-shopu na míru, do samolepek, záložek a kdovíjakých blbostí, které mají propagovat značku. Když peníze nejsou, opakuju čtenářům, že už to brzy zavřu. Ale jak jsem na tom „doopravdy“?
No, to je právě těžké říct, protože všechno se (už celých šest let) odehrává v jakýchsi vlnách: nahoru a dolů. Abych tedy poskytl těm, které to zajímá, nějaká tvrdší data, zveřejňuju tabulku, která ukazuje, kolik jsem čeho zatím prodal (protože to je nakonec jediné podstatné).
Úvodem je k tomu třeba říct, že se jedná o bouři v náprstku vody. Vydávat knihy v nákladech okolo tisíce kusů není nic, co by bylo možné označit za „byznys“, je to spíš příjemné hobby. Domnívám se, že skutečný byznys začíná od tří tisíc prodaných výtisků výše (anebo, možná, od řádově desítek drobných publikací vydaných v menším nákladu rychle za sebou – to ale jenom hádám, s tímhle totiž nemám zkušenost).
Čili to, co před sebou vidíte, je sice nakladatelská činnost, ale vlastně v ní o „podnikání“ nejde. Když vám řeknu, že letos bude mít Gnóm! obrat přes půl milionu, zní to hrdě, jenomže obrat není zisk. V reálu mám na účtech právě teď nulu. A kdo chodíte do pravidelného zaměstnání a máte nějakou kvalifikaci, tak s trochou štěstí cca půl milionu ročně vyděláte, a to jako čistý zisk, ne jako obrat.
Malý komentář k tabulce: dva tituly vyprodané, ale v minimálním nákladu a za hodně let. Rád bych vyhověl těm, kdo by si je ještě chtěli koupit, ale dotisky se nevyplácejí. To je krásně vidět na druhém vydání knihy Krev je můj chleba, kterého se prodalo za rok a půl jen přes dvě stovky. Přestože vyšlo i audio a přestože je Izajáš Coleridge (snad) populární a na pokračování jeho příhod údajně čekalo spousta lidí jako na smilování… tak je těch lidí pořád jen zhruba tisíc. Tolik se totiž prodalo prvního vydání (vyšlo v nákladu 1200 ks, ale cca 150 ks jsem nechal skartovat, protože mě štvala tisková chyba v podobě rozmazaného textu na některých stranách, a desítky kusů ještě leží kdesi v distribuční síti). Což znamená, že druhé vydání v nákladu 1500 ks bylo skoro jistě chybou, ale ještě pořád můžu (gamblersky) doufat, že se něco pozitivního stane po nedávném vydání Černé hory (furiantsky v nákladu 2000 ks, protože naděje přece umírá poslední).
Dobře to nevypadá ani se Stopou blesku – čtyři stovky prodaných kusů v prvním roce mě nijak neženou k tomu, abych koupil navazující příběh série. Je mi líto, indiáni a spol. I když teoreticky se dá i tady doufat v nějaký zázrak. Jak to ostatně dělám už šest let.
Pochválit lze naopak paní Le Guinovou, ta prodává dobře (jak se ostatně na její celosvětovou pověst sluší) a asi bych se měl zaměřit hlavně na ni.
Moje dvě oblíbené knihy, Město, nedlouho poté a Americká modlitební příručka, si nakonec vůbec nevedou špatně – na to, jak jsou mimo hlavní proud. Hrozí jim ale velké nebezpečí – neprodloužení licence. Jak možná víte, práva k vydání se udělují (rozuměj prodávají) jen na konečný počet let. V prvním případě už jsem tyto roky jednou nastavoval, v tom druhém nevím, co mě čeká (rozuměj jaká suma se bude požadovat), až to zkusím. Nechci to moc rozebírat, ale někdy prostě jednáte s lidmi dost orientovanými na zisk, což nemusejí být nutně autoři knih, ale třeba jen jejich agenti nebo potomci… Nezajímá je, že děláte lidem radost hezkými knihami, chtějí jednoduše peníze na dřevo.
V této souvislosti je třeba podotknout, že naopak autoři hororů bývají nesmírně milí lidé, takže opravdu doufám, že ještě stihnu vyprodat Doupě/Zhroucení koně (zbývá celkem 202 ks), ačkoli licence – ehm – letos, zdá se, vypršela. A podobné je to i s Tou nádhernou věcí.
Ve stejné souvislosti je třeba zdůraznit, že nesmírně milí lidé jsou také fanoušci nakladatelství Gnóm!, kteří si zakoupili sbírku Na lovu kvizonů v počtu již 169 ks, ačkoli ji prodávám nekřesťansky draho. Díky, přátelé, Pánbůh vám to splatí na dětech!
To je konec malého nahlédnutí do mé situace. Upřímně řečeno, kdykoli si k tomu sednu a začnu počítat, jak na tom jsem, vyjde mi z toho černě na bílém, že jsem blázen. K mému štěstí (a vašemu čtenářskému neštěstí) můžu říct, že už jsem trochu ubral plyn. Nenakupuju další práva. Dřív to bylo tak, že jsem impulzivně kupoval práva na všechny knihy, které mi přišly do cesty a o kterých jsem si myslel, že u nás nutně musí vyjít (což jsem se ani moc nepletl, soudě podle mnoha nadšených reakcí na ten či onen titul). Ovšem knihy se vršily, překlad a příprava mi trvaly dlouho, čas ubíhal, zakoupená práva ležela ladem a leckdy mi z pětileté licenční lhůty nezbylo moc času na samotný prodej.
Teď už mám koupená práva jen na 4 tituly a nechci se pouštět do ničeho dalšího, dokud je nevydám. Ale je možné, že až je vydám, docela se mi zalíbí představa, že už nic nemusím.
V tom případě si vezmu volno, odjedu někam hodně daleko, tam si sednu ke stolečku, objednám si dortík a kafe a zapnu notebook. A začnu psát postřehy o tom, co se mi líbí a co se mi nelíbí a kdo by měl co vydat a kdo co špatně přeložil a jak bych to já dělal správně, kdyby kdyby. No, ale to je hudba alternativní budoucnosti, ke které snad doufám nedojde. (Protože ve skutečnosti se „potom“ stanu traktoristou a na žádných sociálních sítích nebudu.)
Pro tuhle chvíli v každém případě ještě na chvíli sklopím uši, budu tlačit svou káru dál a přitom si zabroukám populární popěvek: „Všichni hrajou dobře, jen my hrajem špatně…“