Úvahy kapitána velbloudího vinohradu 18|07|2020

Když jako nakladatel vypustíte do světa první knihu, připadáte si jako blázen na šlapadle mezi zaoceánskými parníky.

Po devíti knihách je to trochu lepší – můžete si připadat jako kapitán malinké lodi. Nikdo vám neporoučí, máte svou důstojnost, plujete si svým směrem a pár lidí o vás ví. (Z toho mála vám někteří usilovně fandí, jiní se zájmem sledují, kdy konečně půjdete ke dnu. Největší čtenost mají samozřejmě zprávy o nezdaru.)

Kapitánský poznatek číslo jedna: nikdy nevíš, jak na tom vlastně jsi. Dobře? Špatně? Kdo to má vědět, když někdy se objednávky hrnou, jindy po tobě neštěkne ani pes. Jsou to takové – vlny, jako na moři.

Kapitánský poznatek číslo dva: nechtěl bych větší loď. Kapitán obrovského parníku je příliš vysoko, jeho loď se čím dál víc podobá továrně, jeho zodpovědnost je obrovská a čím dál víc souvisí spíše s hospodářskými výsledky než s dobrodružstvím objevování.

Kapitánský poznatek číslo tři: všechno, co jsem si myslel o zásadním vlivu „hajpu“, neboli humbuku, na úspěch, je bohužel pravda. Rovněž platí: drzé čelo – poplužní dvůr a svět chce být klamán. Pokud nechcete přijít o nervy a fajfka tabáku o samotě na širém moři je vám milejší než ego třpytivým pozlátkem natřené… no tak radši mlčíte a křižujete vlny v kurzu, který jste si vytkli.

Takže kapitán malé lodi si pluje, vítr mu čechrá plnovous, rackové křičí a… někdy je to k zbláznění. Sám a sám na moři, a musíte doplout. Musíte dotáhnout knihu do konce. (Překladatelé budou vědět, o čem mluvím.)

Hm, a nebo si můžu radši představovat, že nemám loď, ale vinohrad. Mám vlastní klientelu, která je z mých produktů celkem nadšená a každou další várku nových lahví vítá velmi radostně. Jenže vyrobit víno trvá. Všechno musí zrát.

No jo, ale rozdíl je v tom, že já nemůžu prodávat láhev za pět tisíc. Jestli se dá alkohol prodávat draho a cena archivních lahví závratně stoupá… Jestli můžete auto, které jede, troubí a svítí, koupit v cenovém rozpětí od čtyřiceti tisíc do čtyř miliónů… Tak proč nehodnotíme i knihy podle kvality textu? První část odpovědi je samozřejmě v tom, že láhev vína vypijete jen jednou, kdežto knihu máte nadosmrti. A dá se kopírovat. Auto vás doveze někam „reálně“, kdežto kniha jen „v představách“. Text je nehmotný, je to spíš oheň než dřevo, spíš píseň než nástroj. Ceníme si málo nehmotných věcí.

Ale druhá část odpovědi je snad v tom, že pro širokou veřejnost je kniha jako kniha. Překladatelé budou vědět, o čem mluvím: proč dostáváte za normostranu slabého beletristického textu stejný honorář jako za za normostranu textu obtížného? Jistě – jsou pro to ekonomické důvody, ale z čeho pramení? Je to tím, že knihy (obzvláště ty žánrové) převálcoval syndrom levného zboží z Asie, stala se z nich „spotřebka“?

Hm, a nebo bych si mohl raději představovat – když si teď představím, kolik řečí takové úvahy vyvolají –, že prostě vedu velbloudy svých knih pouští. Je to karavana, nevíme, kam jdeme, ani proč, ale máme jasný směr. Řeči se vedou a psi štěkají, ale karavana musí dál. Měsíc svítí, písek se přesýpá, ticho kolem.