Pravda, láska, entropie 9|6|2021
Tři čtvrtě roku jsem nemohl psát blog. Nedalo se to. Teď, když pominulo nejhorší, nevím, kde začít. Tak proč ne u smrti Naší paní Popelky.
Ten film je národní poklad, a tak je i dobrým příkladem toho, co je to „kultura“ a k čemu ji máme. Smrt paní Šafránkové jako by byla symbolickou závěrečnou ranou na konci odporného období, kdy zemřelo třicet tisíc z nás bleskurychle a vlastně bez jakékoli oficiální reflexe, pokud nepočítáme dušičky v pivních kelímcích, které si (snad v rámci soukromého uctívání démonů) nechal naaranžovat pod okna tvor okupující Hrad.
Může někdo vyčíslit, kolika lidem přinesly Tři oříšky pro Popelku něco dobrého, něco jako světlo a teplo? Nemůže. Bylo a bude jich pravděpodobně mnoho a nedá se to vůbec nijak kvantifikovat. Což je i dobrým vysvětlením toho, proč mocní této země na kulturu zvysoka serou: nedá se zpeněžit ani ukrást.
Kultura není jen umění, je to i soubor zvyklostí, mravů a principů – jako například, když vjedete na dálnici do levého pruhu a skoro okamžitě se za vámi objeví nadčlověk, který blikáním dálkových světel říká: „pozor, uhni, mám drahé auto a stotřicítka pro mě neplatí, jsem totiž významná a mocná osobnost, takže prostě – zmiz“.
Naše kultura, nebo spíš její úpadek, je i v tom, že „svrchovaný premiér“ ve střetu zájmů nikdy, nikdy, nikdy neodstoupí a že se prakticky veřejně lže, chytračí a krade už desítky let.
Jak jsme se sem dostali?
Nesnáším historické reminiscence dob, které ještě pamatuju, jako třeba seriál Vyprávěj. Nechci vidět ani film o životě Václava Havla. Nemám rád, když mi někdo podsouvá „oficiální“ a jednoduchou verzi toho, co jsem měl možnost vidět na vlastní oči a co bylo často nejednoznačné a mnohovrstevné jako sám život.
Ale protože jsem náhodou tehdy, když to takzvaně „bouchlo“, zrovna v Praze byl, tak vím, že ta vysmívaná věta o pravdě a lásce, které zvítězí nad lží a nenávistí, měla kdysi svou sílu. První rok nebo dva jsme tomu všichni (nebo skoro všichni) opravdu věřili; jinými slovy, věřili jsme, že bude líp. Tehdy se to ještě dalo. Celá „legendární“ devadesátá léta nasákla euforií těch prvních let.
Takže proč se nakonec zosobněná Lež stala premiérem a zosobněná Nenávist prezidentem? Proč už na Pražském hradě nebývá hostem někdo jako Frank Zappa, ale všelijací divní strejcové?
Moje vysvětlení je, že pravda a láska skutečně existují a jsou antientropické. Což podle mě znamená, že budují přirozený řád věcí. (Ten, o kterém mluví každá dobrá pohádka.)
Ale čím víc jsme na pravdu a lásku v každodenním životě kašlali, čím víc jsme upozaďovali dlouhodobý smysl věcí a kulturu ve prospěch okamžitého zisku a žoviální sprostoty, tím víc se entropie vkrádala do celé země, až během třiceti let chaos prolezl všechno jako lovecraftovská plíseň a stát se prakticky zhroutil jako shnilý dům.
(Horší, a tím pádem asi realističtější verze příběhu zní, že ten dům nikdy shnilý být nepřestal, jenom se moc starého komunistického byra přetransformovala v moc novopečených miliardářů, zatímco naivní lid si mezitím směl trochu vyhodit z kopýtka.)
Je to vlastně horor, ale je to horor, který všichni žijeme. Pokud to chceme změnit, nezbude nic jiného, než začít celý proces rozkladu pomalu obracet a nevzdávat to, jako to nevzdávali doktoři a sestry, když zachraňovali životy nemocných, včetně těch, kteří na covid nevěřili, dokonce ani když na něj umírali.
V té každodenní dřině na JIP je právě háček – navzdory tomu, co si často lidi myslí, se budoucnost čehokoli neurčuje jednorázově, v den voleb, ale každodenně, drobnou, úmornou prací.