22/23: Ohlédnutí a vyhlídky 15|1|2023

Loni jsem byl na besedě. Moderátor (který je zároveň redaktorem ve velkém nakladatelském domě) si jednu chvíli povzdychl: „Jak já jen vám, malým nakladatelům, závidím, že si můžete udělat knihu úplně podle sebe. To já když přijdu s nějakým nápadem, tak mi obchodní oddělení všechno seškrtá kvůli rozpočtu.“

„A přitom ten váš korporát má nejvíc peněz,“ podotkl jsem já.  (A vzpomněl jsem si, jak mi bylo kdysi právě odtamtud nabídnuto daleko nejméně korun za normostranu překladu, jako že tohle oni normálně dávají. Moc jsem to tehdy nechápal.) Moderátor/redaktor pokračoval: „Ano, my jsme tam totiž tři a živíme asi sedm manažerů.“ Pak ještě dodal: „A ty lidi prostě nezajímá nic, co má náklad pod dva tisíce.“

Pro případ, že by se korporátní policie zajímala – možná to neřekl právě takto. Nevzpomínám si přesně. Neručím za doslovnost citace. Nevím, jak se ten redaktor jmenoval. Vůbec ho neznám.

Ale rozhodně jsem v tom okamžiku tak trochu prozřel. Pochopil jsem, že moje hrůzyplná představa o velkých nakladatelstvích nebyla v době, kdy jsem svůj malý podnik zakládal, vlastně vůbec nadsazená, spíš naopak.

Vraťme se ke klíčové větě: ty lidi nezajímá nic, co má náklad pod dva tisíce. Pochopitelně, protože to nenese prakticky žádný zisk. Zajímá je jen to, co je uprostřed Gaussovy křivky, protože tam jsou největší náklady a prodeje.

Ovšem knihy uprostřed Gaussovy křivky, zvané „bestsellery“, nejsou nejlepší. Jsou spíš nejprůměrnější, respektive zajímají nejvíce lidí. Nebo jinak řečeno, nejvíce lidem vyhovují jako představa o tom, co by chtěli číst. Ale to kupodivu nevypovídá nic o jejich kvalitě. Patří mezi ně určitě například knihy Raye Bradburyho, které patří k tomu nejlepšímu, co ona nejstarší větev literatury, zvaná dnes „fantastická“, zplodila, a pak knihy autora XY, za kterého si dosaďte kohokoli, koho nemůžete ani cítit, i když „lidi to čtou“. Já bych si tam dal třeba Dana Browna.

Schopnost zaujmout je tedy na kvalitě psaní nezávislá. Ale i tak se obávám, že Ray Bradbury, nebo Ursula Le Guinová, nebo Susanna Clarke jsou spíše světlé výjimky. Ono totiž, když přijdete na ten svůj recept, jak zaujmout většinové čtenáře, stačí napsat jakoukoli slátaninu – no a slátaniny se píšou snáz a jejich tvorba je jaksi nakažlivá, know-how na psaní slátanin se dobře kopíruje a bestselllery se tím pěkně množí.

Myslete prosím na to, až si budete kupovat bestseller, tedy knihu, kterou musíte mít, protože jinak byste byli naprostá nula, protože byste nečetli, „co je nejlepší“. A myslete na to i tehdy, až si budete klást otázku, „proč u nás ještě nikdo nevydal toho a toho autora/autorku, když je přece skvělý/skvělá?“ Odpověď zní: byl by to náklad pod dva tisíce. Pravá strana Gaussovy křivky. Korporáty to nezajímá a nejvíc knih vydají korporáty. Smůla.

*

Loni se také konal první Svět knihy ve stanech (z nouzových důvodů). Všichni, kdo se ve stanech neudusili, si to prý nakonec pochvalovali. Když jsem se tak procházel mezi stany a stromy na okraji pražské Stromovky a pozoroval skupinky lidí s knihami, posedávající na trávnících, říkal jsem si, že je to vlastně bukolická idyla. Snad by se měly příští rok na Výstaviště vypustit i nějaké ty krávy a ovce (dobytek by samozřejmě nosil na hřbetech poutače s reklamou, aby si vydělal na krmení), program by vyhlašoval ladovský ponocný (ideální role pro muzikálovou hvězdu) a nakladatelé by se podle ročního počtu vydaných titulů rozdělili do fiktivních společenských tříd: v plátěných hradech by sídlily korporáty, v plátěných tvrzích zemanů středně velká nakladatelství a malí nakladatelé by vítali své zákazníky stylizovaní do role poctivých chuďasů, v záplatovaných šatech a v prostých, leč čistých plátěných pastouškách. A někde vzadu by mohlo být kamenné obětiště, kde by se za masového potlesku obětoval na oltář kultury ten či onen nešťastník, který právě zjistil, že dělat u nás knihy pečlivě a poctivě znamená žít hluboko pod průměrnou mzdou. Ministr kultury by se procházel veletrhem v kostýmu šaška a rozdával almužny.

*

Gnómu se v uplynulém roce dařilo dobře, obrat byl nejvyšší za celou dobu. Stále však vracím peníze zpátky do firmy a používám je na výrobu nových knih. Což znamená, že já sám musím vedle toho ještě něco překládat nebo sázet, jinak bych neměl na složenky. A to mě zase zpomaluje při přípravě nových knih. Letos poprvé jsem si ale stejně musel vypůjčit od Gnómu větší částku, abych pokryl zálohy na elektřinu.

Takže, jak říká nejlepší ministryně financí všech dob, „ví vil sí“.

*

To bylo moje malé ohlédnutí za loňským rokem, aspoň co se týče knih. Teď budoucnost.

V roce 2023 vás čekají pravděpodobně čtyři knihy od Gnómu, v krajním případě pět. Ale také se může stát, že budou jen dvě, stačí totiž, abych si zlomil ruku, chtěl víc pracovat na zahradě nebo něco podobného. Člověk nikdy neví.

První z plánovaných knih bude první svazek nové hororové edice Horla, jednoduše proto, že Horla konečně, po dvou letech, přišla na řadu. Momentálně trochu překopávám vizuální řešení celé edice a je to napínavé (nevím, k čemu nakonec dojdu), ale pořád platí, že bude existovat „horla de luxe“ v pevné vazbě pro fajnšmekry, a „obyčejná horla brožovaná“, která bude v běžné distribuci. Vnitřek obou bude identický, rozdíl bude v té výpravnosti.

Druhou z plánovaných knih (ale nikoli nutně druhou v pořadí) bude druhý svazek téže edice. Totožnost zbývajících dvou knih (jedné v Pulp Robotu a jedné v kmenové edici „G“) stále ještě tajím jako překvapení. (Kromě momentu překvapení jde i o to, že nerad oznamuju knihy, které ještě nemám ani přeložené.)

Jinak vám můžu říct, že jsem si sepsal vše, co se už dlouho víceméně chystám vydat, nebo myslím na to, že bych to vydat měl nebo chtěl, a vyšlo mi dalších 14 titulů. Kdybych nad tím seděl déle, bylo by jich možná dvakrát tolik. Kdybych bral do úvahy hypotetické tituly, na které v budoucnu teprve narazím, bylo by toho násobně víc.

Korporát, uvedený v úvodu, vydává stovky titulů každý rok. Mně by oněch vysněných čtrnáct titulů zabralo nejméně tři roky, ale mnohem spíše pět let. Nevím ani, jestli to tak dlouho ještě vydržím, ale přinejmenším se dá říct, že se o to budu snažit.