[ nakladatelský blog ]

Knihkupci versus kód 19|4|2018

Testoval jsem obálku knihy, která zítra vyjde. Konkrétně čárový kód, který je maskován jako vlasy štětce. V jednom knihkupectví se paní prodavačce nechtěl kód na mém vzorku obálky načíst a ona prohlásila: „Toto není čárový kód, to by tam musela být i taková čísla. Toto je obyčejný nakreslený štětec, víte, pane.“ Ve druhém obchodě kód po troše úsilí načetli, ale slečna z toho byla úplně perplex: „Víte, ale knihkupci nepoznají, že tohle je čárový kód.“

Řekl jsem jí, že asi budou muset. Ale oni nebudou – v tiráži najdou „normální“, lidsky pochopitelný čárový kód, pokud je napadne otevřít knihu na poslední stránce. Řekněte jim to, prosím, jestli si budete Město, nedlouho poté kupovat a oni si s tím nebudou vědět rady.

Nemůžu říct, že by mi dělalo radost komplikovat život knihkupcům. Ale ten nápad začleňovat kód přímo do kresby se mi zamlouvá, protože čárový kód je hyzdič obálek. (A nikdo se bez něj už neobejde – neexistuje prý, aby v dnešní zrychlené době ještě někdo naťukával do počítače celé ISBN.) Navíc se mi zdá případné, že neobvykle ztvárněný kód figuruje na obálce knihy, v níž jeden z hlavních hrdinů deklaruje, v čem spočívá přínos umělců pro zbytek světa: „Jde nám dobře to, že umíme lidem ukázat svět tak, jak ho ještě nikdy neviděli. Umíme lidi znervózňovat. A taky umíme lidi přesvědčit, aby viděli věci jinak.“

Nejsou lidi 20|3|2018

Je to zvláštní, ale nejsou lidi. Možná to souvisí s tím, jak vysoko si nastavíte laťku, a ta minulá obálka visela dost vysoko – takže znám v celé republice jen tak pět, šest lidí, kteří by mi uměli nakreslit ilustraci na obálku. Realistickou, přiměřeně stylizovanou a elegantní, která minimem prostředků zachytí maximum…

Těch pět lidí na mě samozřejmě nemá čas. Některé z nich trochu znám osobně, ale je mi to houby platné. Mají čas za půl roku, za rok nebo nikdy, a když už to vypadá slibně a začnou pro mě kreslit, tak se nakonec dohodneme, že to necháme na jindy, protože má zadání jsou příliš enigmatická.

Takže obálka na Murphyovou z rukou osvědčené kapacity mi vybouchla někdy před Vánocemi a já si musel sehnat kapacitu jinou. Našel jsem jednu osobu, jejíž kresby v internetovém portfoliu se mi zamlouvaly, napsali jsme si, sešli jsme se (v lednu), všechno si vysvětlili a dotyčná osoba mi řekla, že to udělá během února, protože měsíc je přece na tři kresby spousta času.

Začátkem března jsem to začal urgentně řešit a brzy jsem dostal první návrhy, které… prostě mým standardům nemohly vyhovět. Nebylo to špatné, ale nebylo to ani skvělé. Vleklo se to ještě asi dva týdny a nebylo to lepší. Dotyčná osoba ze mě začala být unavená. V polovině měsíce jsem si s hrůzou uvědomil, že NEMÁM žádnou obálku. Začal jsem podnikat různé zoufalé kroky, jako například, dal jsem si inzerát do vestibulu umělecké školy. Zareagoval pouze jediný člověk a výsledek opět nebyl použitelný. Vážení, já už to začal dokonce kreslit sám. Zřejmě jsem si chtěl vykreslit ruku v rychlokurzu, něco jako „Grusem klusem za dva dny“…

Potom mě napadlo napsat Karlovi. Karl dělal tu minulou obálku a i když jsem si původně předsevzal, že nebudu angažovat dvakrát stejného výtvarníka, tonoucí se stébla chytá.

Zatímco komunikace v Čechách všeobecně vázla (nikdo nemá na nikoho čas), Karl mi odepsal během půl hodiny. Snad proto, že jsme si minule porozuměli hned napoprvé a Gnóm! ho jako idea oslovil, anebo proto, že ve Švédsku prostě čas mají…

Pravda, psal mi sice, že se chystá na nějakou „show“ do USA, takže asi na výstavu, ale co prý jako chci. Popsal jsem mu své trápení a své enigmatické zadání – pěkné, elegantní motýly nad San Franciskem, plus další drobnosti.

Karl se zamyslel a pak mi zodpovědně odepsal, že tohle za večer nestihne, ale že má kamaráda. A poslal mi na něj kontakt.

Tak jsem zjistil, že ve Švédsku existuje ještě jeden génius. Sice je to Nor (jak jsem se dověděl později), takže počet mladých talentovaných malířů na jeden národ je zřejmě omezený… ale každý z těchhle dvou kluků, kterým ještě nebylo třicet, by mohl z fleku namalovat oponu Národního divadla, kdyby o to někdo stál. (Musela by to být ale hodně ponurá fantasy opona.)

Pochopitelně, že můj dotaz na Karla, jestli by náhodou neměl čas okamžitě, byl víc než troufalý. Když u nás máme na dobré kreslíře pořadníky v délce několika měsíců a nikdo prostě nestíhá, tím méně jsem mohl doufat, že by Karlův kamarád Torgeir čas měl.

Ještě týž večer mi Torgeir napsal: mám čas zítra a pozítří, takže v pohodě. A začal okamžitě kreslit.

A tohle jsem vám chtěl říct. Nejsou lidi, ale v rámci Evropy se to ještě nějak vyřešit dá. Zázraky se dějí. A ta obálka dopadla (podle mého názoru) skvěle. Sice je mi jasné, že 99 % lidí, kteří kolem ní projdou, nebude vůbec vědět, že tohle jen tak někdo nakreslit neumí. Většina lidí si totiž myslí, že dneska se dá všechno udělat „v počítači“. No, to sice dá, ale hned to poznáte.

Kdepak. To je stejné, jako kdybyste si mysleli, že počítač nahradí klavírního virtuóza nebo napíše skvělý román. Nejde to. Umějí to jenom lidi a ne všichni, je jich málo a proto taky o jejich práci tolik stojíme – my, kdo si ještě kupujeme výrobky, které se sice dají na Gutenbergově vynálezu rozmnožit, ale nedají se žádným vynálezem „vytvořit“, jestli mi rozumíte…

Nakopírovat dneska něco, to je hrozně snadné a vidíme to všude kolem sebe, těžké je vytvořit originál, neboli něco z ničeho.