[ nakladatelský blog ]

Tři roky 17|3|2019

Minulou sobotu tiše uplynuly tři roky od vydání Plameňáka na konci léta a tím i od oficiálního startu nakladatelství Gnóm! (Uplynuly tiše, protože oslavenec – plameňák nebo kdo – neměl zvláštní zájem o ohňostroj.) Je to chvíle jako stvořená pro bilancování, ale kašlem na to, protože mi k tomu chybí čas i nálada. Místo toho bych se s vámi podělil o tři věci, které jsem se za tři roky naučil v mateřské školce. (Myslím si, že tyto tři body platí jak pro nakladatele, tak i pro spisovatele.)

1) Čím víc toho vím o vydávání knih, tím míň toho vím o vydávání knih. Vypadá to jako nesmysl, ale když s čímkoli začínáte, jste jenom bezrozměrný bod – jste nula a narcisticky si myslíte, že jste absolutno. Teprve, když máte za sebou nějakou zkušenost, už zaujímáte určitou plochu, a ne bod, a vytvoříte si hranici s okolní realitou. Jste větší než bod, ale konečně máte reálnou představu, jak malí ve srovnání s okolím doopravdy jste. A knižní vesmír je opravdu bezbřehý.

2) Přestože moje know-how, přehled o tom co se děje, plány do budoucna atd. jsou velmi kusé a útržkovité, vidím, že ostatní lidé v oboru jsou na tom dost podobně. Jediný rozdíl je v tom, že oni pracují s jinými útržky. Takže neexistuje žádné místo, žádná pomyslná hospoda, do které vejdete, všichni tam budou a vy se dozvíte všechno o všem. Je to spíš jako v tom podobenství o slepcích, kteří měli říct, jak vypadá slon, a jeden nahmatal chobot, druhý ucho, třetí nohu a čtvrtý břicho. V důsledku toho měl pro každého z nich slon zcela jiný tvar. Obávám se, že svět lidí, kteří tvoří knihy, trpí podobným paradoxem. Je to chaos, veliká kakofonie. Obzvlášť pěkně je to vidět na knižních veletrzích.

3) Komerční úspěch vaší práce se v tomto oboru neodvíjí od toho, jak dobře ji odvedete. Mnohem častěji závisí na tom, jakou máte reklamu nebo kolikrát za život byla vaše fyzická podoba předvedena v televizi. Proto jdou knihy s masivní reklamou nebo knihy mediálně známých osobností na dračku. U těch ostatních není jisté nic. Jde (pravděpodobně) o to, získat si důvěru a najít správné čtenáře, což můžete pomocí médií tisíckrát urychlit. Přesto stále ještě připouštím, že pomalou a vytrvalou prací lze dosáhnout téhož. Možná za sto let, protože knihy prosakují mezi lidi velice pomalu.

 

Zajímavější než to, co jsem za ty tři roky zažil já, mi ale připadá hypotéza, že moje činnost je součástí nějakého mnohem většího pohybu. Považte:

 

  • v roce 2013 vyšel první díl Mycelia Vilmy Kadlečkové. Podle mě docela zásadní fenomén jak pro sf komunitu, tak i mimo ni.
  • v témže roce vyšel Mlýn na mumie Petra Stančíka. Pro mě i tato kniha „prolomila ledy“, ale nechce se mi specifikovat, mezi kterými skupinami lidí a v jakém smyslu.
  • někdy v té době, pokud se nepletu, se začala fantastickým žánrům soustavně věnovat nakladatelství Host a Argo
  • přibližně v téže době (plus minus) začalo být víc vidět nakladatelství Gorgona (založené roku 2011), které klade příjemně silný důraz na kvalitu textů

 

To byla taková předehra. A teď, co se stalo jen za poslední 3 roky:

 

  • Martin Šust (XB-1) začal řídit vydávání fantastiky v nakladatelství Argo.
  • vznikl projekt Lehké fantazijno (obří čtyřdílná antologie českých a slovenských autorek) nakladatelství Fortna, z mého pohledu celkem zásadní počin z hlediska toho, jak dát prezentaci autorů (autorek) nějaký jasný tvar.
  • nakladatelství Gorgona spustilo novou literární soutěž Tovaryši kalamáře, jejímž výsledkem je vždy sborník českých a slovenských povídek.
  • svou prvotinu vydalo několik výrazných nových autorů (nebudu jmenovat, abych na někoho nezapomněl, a beztak jsem z nich četl jen prvotinu Zuzany Hartmanové :)
  • vzniklo nakladatelství Carcosa, specializované na horory
  • vzniklo málomluvné nakladatelství Planeta9 (jediné konkurenční nakladatelství, kterému občas závidím výběr titulů)
  • společnost Euromedia koupila nakladatelskou značku Laser (nevím tak docela, jestli je to dobře, nebo špatně. My kajakáři nemáme zaoceánské parníky moc rádi.)
  • vznikl Fantasymag, který zaznamenal raketový úspěch a stal se jedničkou na scéně, pokud jde o počet čtenářů
  • byla restartována Akademie science fiction, fantasy a hororu a zdá se, že nabývá velmi důstojné podoby

 

Hm, tak je to nějaký větší pohyb v oblasti původní i překladové literární fantastiky u nás, nebo se mi to jen zdá?

Tři nové knihy 7|2|2019

V první polovině letošního roku vydá Gnóm!, respektive Pulp Robot, tři nové knihy. Úvodem vzpomeňme bonmotu slečny Migsdaleové, že názory jsou jako nosy – každý nějaký má. Když jsem minule propagoval Fracassiho, asi jsem vyvolal přehnané očekávání, takže někteří lidé byli zklamaní, že to není tak dobré, jak jsem tvrdil. Ale spoustu lidí zklamal i takový Barron, zkrátka, co člověk, to názor.

 

1 /

O Fracassiho sbírce jsem minule prohlašoval, že jsou to nejlepší povídky, jaké jsem v poslední době četl (schválně jsem nepoužil výrazu „nejlepší horory“, protože v tomhle oboru nejsem znalec). O Brianu Evensonovi bych ve stejném duchu rád řekl, že je to zajímavý autor, nepodobný nikomu, koho v daném žánru znám, a kniha, která mi nakonec vylezla z překládací mašiny, mi přijde až krystalicky čistá, jakoby skleněná. Ano – jestli Fracassi hýří paletou barev, tak Evenson, to je krystal. I strašidelné je to dost. Původně jsem se bál, že to bude pro průměrného čtenáře příliš intelektuální, absurdní a odtažité (a třeba i bude), ale když jsem viděl celou knihu před sebou hotovou, dostal jsem určitou naději, že ne. Veškeré další info o této knize si můžete stáhnout zde.

 

2 /

Eseje Ursuly K. Le Guinové, které vyjdou pod názvem Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví a odkdy se Američané bojí draků, představují český překlad jejího výboru esejů (cca z let cca 2004-2009) Cheek by Jowl: talks & essays on how & why fantasy matters, což bychom mohli přeložit jako „Bok po boku – přednášky a eseje o tom, proč a čím je fantasy důležitá.“ Rozhodl jsem se pro vlastní název, protože jsem potřeboval něco, co bude úderné a zároveň vystihne celý obsah. On totiž nejdelší esej v této sbírce, titulní Cheek by Jowl, není přímo o fantasy, ale o zvířatech, tedy o zvířatech v literatuře. Le Guinová v něm probírá všechno od indiánských mýtů a Gulliverových cest přes Moby Dicka a Bílého Tesáka až po Farmu zvířat. A rozhodně to není nuda.

Všechny další eseje v tomto výboru jsou velmi vášnivou obhajobou fantastické literatury proti té „vážné“, autorka se mnohokrát zastane Tolkiena, dozvíte se, jak na ni působily ovace věnované Harrymu Potterovi a také se z první ruky dočtete, jak vznikalo Zeměmoří. Do knihy jsem oproti původnímu vydání pro zvýšení atraktivity přidal ještě esej z roku 1974, který se jmenuje Proč se Američané bojí draků?. Je to totiž esej, který je na webu nejčastěji citovaný, i když se vlastně neví proč. A líbí se mi i proto, že na něm ulpěl pel doby, má takový hippísácký šmrnc.

Le Guinová je rozená esejistka, za některé sbírky esejů dostala cenu Hugo, a tohle je – pokud vím – první nesmělý pokus seznámit s touhle částí jejího díla i české čtenáře.

 

3 /

Třetí novou knihou (která vyjde stejně jako Le Guinová v edici Pulp Robot) bude krimithriller Lairda Barrona Blood Standard, český název bude skoro určitě znít Krev je můj chleba.

Tato kniha vyšla v USA loni – a letošního května tam má vyjít její pokračování. Já bych chtěl české vydání prvního dílu stihnout do prázdnin. Stejně jako v případě Fracassiho by mohlo jít o celkem solidní čtení na dovolenou.

Barron se tu pustil do nového žánru a stvořil k tomu nového hrdinu a nový „svět“, i když ten si vlastně vymýšlet nemusel. Děj se odehrává v současné Americe a co se mi na té knížce líbí nejvíc, je to, že jde o Ameriku, která se nikdy nedostane do zpráv, Ameriku podivných týpků na okraji.

Hlavní hrdina a zároveň vypravěč se jmenuje Izajáš Coleridge a je to po otci bílý Američan, po matce Maor. Na začátku knihy se dozvíme, kterak Izajáš, takto zaměstnanec aljašské mafie vynikající obrovskou silou a fyzickou odolností, o práci přišel. Na jedné lovecké výpravě napadl šéfa a jen díky přímluvě z vyšších míst nebyl odstraněn. Zbytek děje se pak odehrává v oblasti Hudson Valley, kde Barron v současnosti žije. Tam má být Izajášův exil, kde se má zotavit z mučení, kterým prošel na Aljašce. Izajáš přijíždí na farmu, kterou vlastní manželský pár dvou obstarožních hippies. Vzápětí se ztratí jejich vnučka Reba. A protože Reba je černoška a beztak se tahala s nějakýma Indiánama anebo snad skinheadama, policie po ní moc nepátrá. Kdo jiný by se do toho měl pustit, než Izajáš, který má kůži stejně tmavou jako Reba? (Jedna z věcí, které se mi na téhle knize líbí, je to, že je otevřeně antirasistická, ale zároveň se nepáře vůbec s nikým, nenadržuje ani černým, ani bílým.)

Nebudu se dál ztrapňovat tím, že bych se vás pokoušel uvést do děje, který je nabitý vším možným, má mnoho vrstev a je barronovsky košatý, barvitý a nepopsatelný. Můžu říct jenom to, že pokud nelpíte vyloženě na hororu, váš autor se vám vrátí – v té nejlepší formě.

Barron se striktně drží kánonu daného žánru, takže skutečně, nikde ani náznak nadpřirozena. (I když jednu letmou zmínku o Uroborovi si neodpustil.) Dal se ovšem slyšet, že se chce pohybovat v té části krimi spektra, kde se nachází Hannibal Lecter, a minimálně jednu chvíli opravdu atmosféra hodně zhoustne – to když jde Izajáš na návštěvu do sídla indiánsko-mexikánského gangu, který údajně stahuje lidi z kůže…

 

Takže to bylo v kostce, co vás čeká, já teď jdu zapnout tu překladatelskou mašinu a dál už ani muk.

Předvečerní 2|2|2019

Tohle je malá víkendová dumka v předvečer vydání další knihy, kdy ji donekonečna pročítáme, než ji pošleme do tisku.

Snad by se dalo s jistou dávkou hříšné pýchy tvrdit, že značka Gnóm! momentálně produkuje v 5 lidech* knížky, které si kvalitou zpracování nezadají s produkty nakladatelství řádově větších. Ale má to svou cenu. Za prvé, předem vypočtený čistý zisk nakladatele, překladatele i sazeče v jednom je u některých knih menší, než kdybych knihu jen překládal pro jiného nakladatele. Za druhé, ani u jedné vydané knihy jsem tohoto zisku ještě nedosáhl.

Proč jsem to ještě nezabalil? Protože každá další vydaná kniha mi dodá energii a naději. S každou další knihou roste počet lidí, kteří o značce vědí a mohli by se stát platícími zákazníky. Je taky pravda, že třeba Vyprávění a Hleď, prázdnota jsou už docela blízko tomu, aby zisk generovat začaly.

I tak je to ale trochu prekérní situace a začínám uvažovat o crowdfundingu. Ale i předprodej vlastně funguje trochu jako crowdfunding, navíc bez výdajů a práce, kterých je u opravdového crowdfundingu potřeba hodně. Takže co jsem vám tím chtěl říct: v roce 2019 budou statečné činy vás, odvážlivců, kteří si předobjednají a zaplatí knihu dřív, než vyjde, pro mě obzvlášť cenné.

 

* Nakladatel (který je zároveň překladatel a sazeč), dva redaktoři, korektor, ilustrátor.

Novoroční 2|1|2019

Dvě loni vydané knihy se mi sešly teprve pod stromečkem. Momentálně na mě působí víc než lecjaká žánrovka, asi proto, že se obě týkají společnosti, ve které žiju. Ani jedna z nich není beletristická, jsou to reportáže.

První z nich je Raději zešílet v divočině Aleše Palána (vydal Prostor), druhou jsou Hrdinové kapitalistické práce Saši Uhlové (vydala Grada Publishing pod značkou Cosmopolis. Tato reportáž paralelně získávala i filmovou podobu, vznikl z ní dokument Hranice práce (2017) režisérky Apoleny Rychlíkové.)

 

Saša Uhlová udělala velmi jednoduchou, ale těžkou věc – pod změněnou identitou se nechala brigádně zaměstnat postupně v několika továrních (i jiných) provozech v této republice a podala zprávu z první ruky o tom, v jakých podmínkách a za jaké peníze se tam pracuje. Nejde tu o banální zjištění, že ten, kdo žije skoro na společenském dně, nevychází s penězi. Je to hlavně výpověď o tom, jak se takový člověk cítí, a o tom, že ani nemá jiné možnosti. Proto je to výpověď dost otřesná.

Aleš Palán v osmi rozhovorech mapoval životy lidí, kteří se z různých důvodů rozhodli ze společnosti vypadnout a žít na samotě v šumavské přírodě. Nechává nás nahlédnout do vnitřního světa zdánlivých podivínů, ve kterých můžeme nakonec poznat i sami sebe; jediným důvodem, proč se nám jejich životní styl jeví tak podivný, je často jen nepřítomnost pohodlí, na které jsme všichni tak zvyklí. A tím myslím nejen pohodlí fyzické, ale i pohodlí zaběhaných názorů a zvyků.

 

Obě knihy se dotýkají toho, čemu někdy z nedostatku lepších slov říkáme „systém“, a myslíme tím socio-politicko-ekonomickou síť, do které jsme všichni aktuálně chyceni. Zatímco Hrdinové kapitalistické práce ukazují, jak to vypadá na dně systému, Raději zešílet v divočině popisuje nedokonalé a nezaručené návody, jak žít prakticky mimo něj. Tím spolu obě tyto knihy vlastně silně komunikují.

Nevysloveným tématem Palánovy knihy je novodobá spiritualita. To je ten divný element, kterým se od nás poustevníci z maringotek liší. Vždyť co jiného je vlastně duchovnost, než hledání svého vlastního vnitřního světa a smyslu i za cenu materiálních útrap a zavržení „normálního“ životního stylu? Sami sebe hledáme všichni, jen někteří to o sobě víc vědí.

Nedořečeným tématem knihy Saši Uhlové jsou exekuce a bezpráví. Absurdní a nemorální systém exekucí v českém pojetí, kdy za jízdu tramvají načerno někdy platíte ve výsledku i desítky tisíc korun, je podle mého názoru hlavním nástrojem, který dostává lidi na společenské dno. Nejde o nic jiného než sprostou zlodějnu. A tohle víme už dost dlouho.

 

Myslel jsem si, že jako nakladatel nemůžu se stavem spravedlnosti v této zemi dělat nic, zvlášť když vydávám jen takové oddychové čtení. Ale je novoroční čas a všichni dostáváme nové, uhozené nápady – proto bych rád nabídl lidem, kteří se stali obětí exekuční mafie, že pokud by měli zájem, prodám jim knihy z mého nakladatelství jen za výrobní cenu. Stačí se ozvat mailem.

Vím, že si tím asi vysloužím posměch od siláků, kteří jsou přesvědčeni, že do potíží se dostane každý sám a že jim by se to nikdy, nikdy nestalo… Taky vím, že moje nabídka není nijak lukrativní a že právě lidé, kteří jsou na tom takhle zle, možná nemají chuť ani čas cokoli číst, ale člověk nikdy neví. Je to jen solidární gesto. Ale někdy znamenají gesta hodně.

Trvanlivost 8|11|2018

Dobrá kniha nám poskytuje jednu velmi cennou věc, a sice náhled na smysl, řád a směřování věcí. To je něco, co je sice nehmotné a často si to ani neuvědomujeme, ale k lidskému životu to potřebujeme dost nezbytně.

I kdybychom totiž vlastnili všechno bohatství světa, k ničemu by nám nebylo, kdybychom neměli představu o tom, co se všemi těmi věcmi, které vlastníme, chceme dělat.

Ale i v případě, že náhodou vlastníme takříkajíc všechnu bídu světa, je nám kniha, která vypráví o smyslu věcí, velkým povzbuzením, rádcem a oporou. Proto také byly (jsou, budou…) některé knihy v totalitních režimech zakázané.

Nakladatel, podobně jako pekař nebo jiný řemeslník, se čas od času musí sám sebe ptát: dělám to jen pro peníze, nebo i ještě pro něco jiného? Odpověď zpravidla zní: dělám to pro peníze a ještě pro něco jiného. (Případně, u malých nakladatelů: dělám to pro něco jiného a když za to bude i trochu peněz, budu jen rád.) Toto „něco jiného“ pak samozřejmě různí nakladatelé definují různě.

Kdybych měl na tuto otázku odpovědět sám sobě, řekl bych, že se snažím dělat knihy, které nabízejí právě širší náhled na smysl věcí. Myslím, že takové knihy čtenář otevře víc než jednou za život a případně se k nim rád vrátí i za deset, dvacet let. Jinými slovy, klíčovým pojmem je pro mě „trvanlivost“, jak se ostatně sluší na podnik, který se názvem hlásí k trpaslíkům a elementálům zemského živlu.

Byť musím přiznat, že s fyzickou trvanlivostí to slavné nebude, vzhledem k volbě obálek z čistého papíru místo laminovaného. Stejně tak se to netýká trvanlivosti nakladatelství samotného. Kdepak, řeč je pouze o výsledných produktech.

Pokud tedy máte dojem, že knihy se značkou Gnóm nepatří k těm, které byste vyhodili jako první, až vám v knihovně dojde místo, znamená to, že jsme si jako nakladatel a zákazník výborně sedli a za odměnu vám slibuju, že příště už nechám těch filozofických keců a napíšu něco málo o knihách, které bych chtěl příští rok vydat a kterých je – na mé poměry – najednou až závratně mnoho. To znamená nejméně pět.

Nakladatel jakožto anti-entropik 9|9|2018

Entropie světa roste. Na trůnech sedí příšery, teroristé rozsévají zkázu a nacionalisté nenávist. Gramotnost všeho druhu upadá, lidé těkají od jedné povrchnosti k druhé a za nitky světa tahají všemocné sociální sítě. Změnu klimatu, která možná přináší záplavy, sucha, hladomory a stěhování národů, prý už nelze zastavit. Jaký smysl má ještě vydávání knih?

 

Je docela možné, že velký.

 

Entropie je směřování k neuspořádanosti, zmaru a chaosu. Jejím opakem je logicky směřování ke stále větší uspořádanosti, harmonii, smyslu a řádu. Knihy mohou být jak nositelkami entropie, tak i jejího opaku. Knihy jsou nástroje pro tvarování mysli, jsou to ladičky stavů vědomí. Znáte ten pocit, kdy vám kniha dodala energii, kdy jste při jejím čtení cítili, že se dotýká skutečnosti? Mohlo tomu však být i přesně naopak.

 

Nakladatel, který v minulém postu hořekoval nad svou bezmocností a nad odtržeností knih od reálného světa, dostal v poslední době několik hezkých dopisů od lidí, kterým jeho knihy udělaly zcela reálnou radost. Díky za ně.

Nakladatel jakožto zvrhlík a hráč 23|5|2018

Borges napsal, že pohlavní spojení a zrcadla jsou ohavnosti. Přesněji řečeno, „Podle jednoho z těch gnostiků je viditelný svět iluze či přesněji řečeno sofisma. Zrcadla a otcovství jsou ohavnosti (mirrors and fatherhood are abominable), protože tento svět rozmnožují a rozšiřují.“ *

Vydávání knih je jistě ohavností daleko větší, protože je to zmnožování druhořadé iluze uvnitř iluze Boží. Vždyť jsou to jen slova, slova, slova. A je jich čím dál víc – tolik, že rozhodně není možné všechna přečíst. Nakladatel zmnožující počet řetězců slov má tedy sám před sebou odpovědnost: stojí ta další kniha vůbec za to? Je tak dobrá?

Je to marný boj, protože ani sebelepší kniha nenahradí a nezmění lidskou zkušenost a nakladatel si nakonec vždycky připadne jako malicherný patlal, jehož úsilí je ničím v porovnání se zápasem lidí, kteří v reálném světě hladoví, bojují o život a umírají. Nakladatel zkrátka vždycky zůstane jen snobským zvrhlíkem, množitelem iluzí a slov. Kdo potřebuje knihy, prosím vás?

S vydáváním knih je ale těžké přestat. Je to chorobná závislost. Celé se to nebezpečně podobá hracím automatům: sypete do toho peníze a doufáte, že jich nazpátek vypadne o trochu víc, nebo aspoň stejně. Když nevypadne, vsadíte si na další knihu. Myslím, že některých vydavatelů by se opravdu měly ujmout lékařské autority. Takový klid v cele a skotské střiky po ránu, to vám vyžene z hlavy zvrhlé touhy.

Proto potkáte-li na ulici člověka, který vydává knihy nebo k tomu třeba jen chystá, projevte mu patřičný soucit, ale nebratřete se s ním přespříliš. Mohl by vás nakazit buďto svým nadšením, nebo svou skepsí, a obojí je stejně nezdravé.

 

* Jorge Luis Borges, Zrcadlo a maska, str. 13. Vydal Odeon, 1989. Přeložili Kamil Uhlíř, Josef Forbelský a František Vrhel.

Pulp Robot 10|5|2018

Oznámení. Zakládám ještě jedno nakladatelství (nebo, přesněji řečeno, ještě jednu nakladatelskou značku či knižní řadu).* Důvody pro to mám dva:

1) Gnóm! stále není ziskový

2) Gnóm! má určitá omezení, která jsem si stanovil sám, ale zároveň potřebuji experimentovat i mimo ně

 

Ad 1) – Je to celkem normální situace: knížek je moc a čtenáři mají jen omezené množství peněz, času a prostoru v poličkách. Nakladatelé řeší tento problém dotacemi, snižováním nákladu nebo vydáváním vysoce vydělávajících sraček (pardon).

Z uvedených tří metod by pro mě přicházelo do úvahy jedině snižování nákladu, ale pak bych měl už úplnou jistotu, že knihy Gnóm!u nebudou ziskové nikdy (vydával bych pouze za výrobní náklady).

Je také možné, že knihy Gnóm!u ziskové být začnou, pokud je vydržím dostatečně dlouho vydávat a dozví se o nich dostatečné množství lidí ochotných si je koupit. Ale zda se na to lze spolehnout, to opravdu nikdo neví.

Další metodou by bylo snížení nákladů na výrobu. Gnóm! je ze své podstaty značkou, která usiluje o solidnost, a jakýmsi samovolným vývojem události se stal i značkou, která reprezentuje určitý umělecký luxus. To vlastně nebylo původním záměrem, ale proč ne. Je krásné mít ražbu na přebalu z Conqueroru a původní ilustraci na přebalu i pod ním. Ale stojí to dost peněz. A tady právě přichází ke slovu Gnóm!ův mladší kamarád Pulp Robot, jenž bude klasickým paperbackem (bez přebalu) a bude se prezentovat jako levné, ale solidní „čtení do vlaku“.

Pulp Robot tedy bude levnější a zároveň bude esteticky trochu jinde. Je možné, že knihy Gnóm!u působí až příliš elitářsky, a proto si je nekoupí zrovna každý. Pulp Robot tento „načančaný“ vzhled mít nebude.

Přesný vzhled budoucího paperbacku zatím zůstane tajemstvím, ale můžu říct, že i zde došlo k „samovolnému vývoji událostí“ a vyšlo mi z toho něco, co se dnešním paperbackům, jak je znáte, vlastně ani moc nepodobá. Uvidíte sami.

Obě řady (či značky) budou vycházet (či vydávat knihy) paralelně a řekl bych, že nebudete o nic připraveni – spíše vám jedna a táž nakladatelská dílna přinese něco navíc. Je ovšem pravděpodobné a celkem logické, že někdy Pulp Robot zpomalí vydávání Gnóm!u a naopak. Třeba právě v tuto chvíli hrozí, že letos nevyjde plánovaný Evenson, aby mohla vyjít první kniha v edici (nakladatelství) Pulp Robot.

 

Ad 2) – Gnóm! vydává ze své základní definice soliterní díla. Což znamená, že Gnóm! nevydává série a je tím připraven o možné finanční výhody plynoucí z vlastnictví práv na budoucího dalšího Harryho Pottera, na něhož všichni nakladatelé od vydání skutečného Harryho Pottera čekají (ha ha).

Dále Gnóm! z definice vydává díla, která jsou žánrová, ale zároveň žánr přesahují, jsou velmi „literární“ a velmi nedefinovatelná. Někdy mám ovšem chuť vydat obyčejnou, poctivou žánrovku, dobře napsanou, ale jednoznačně definovanou například jako „hard sci-fi“. Proč se o tyto radosti eskapismu připravovat? Jeden ze základních sloganů Pulp Robota proto bude znít „poctivé žánrovky“. (Anebo možná „poctivé žá(n)rovky“.)

A konečně (nevím, zda si toho už někdo stačil všimnout), zvláštním rysem nakladatelství Gnóm! je i to, že vydává střídavě vždy dílo muže a dílo ženy. Lichá čísla jsou zasvěcena mužům a sudá ženám (kromě jedničky, což je výběr povídek žen, které sestavil muž). Tato zvláštní manýra ovšem, jak jistě uznáte, dosti komplikuje ediční plán.**

Nakladatelství Pulp Robot žádné takové omezení mít nebude.

 

Společným rysem knížek pod značkami Gnóm! i Pulp Robot bude snaha o co nejvyšší kvalitu zpracování textu, a to jak co se týče překladu, tak i pohodlného čtení sazby.

 

* Podle sdělení toho úřadu, co vydává ISBN, není možné, aby jedna fyzická osoba provozovala dvě nakladatelství. Ach, kéž by mě někdy uznali za osobu psychickou… Proto bude Pulp Robot oficiálně nazýván edicí.

** Uvedená manýra neplyne ze směrnic EU o genderové vyrovnanosti. Jednoduše se mi to tak líbí. Inspirovala mě k tomu Ursula K. Le Guinová, která v románu Síly (Powers, součást Kronik Západního pobřeží) nastínila obraz národa přebývajícího ve dvou vesnicích – mužské a ženské, jejichž obyvatelé a obyvatelky žijí odděleně a stýkají se pouze za účelem souložení a výměny surovin k jídlu (muži) za hotové jídlo (ženy). Tento fascinující i znepokojivý koncept jsem přenesl do nakladatelské filozofie Gnóm!u způsobem výše uvedeným.

Knihkupci versus kód 19|4|2018

Testoval jsem obálku knihy, která zítra vyjde. Konkrétně čárový kód, který je maskován jako vlasy štětce. V jednom knihkupectví se paní prodavačce nechtěl kód na mém vzorku obálky načíst a ona prohlásila: „Toto není čárový kód, to by tam musela být i taková čísla. Toto je obyčejný nakreslený štětec, víte, pane.“ Ve druhém obchodě kód po troše úsilí načetli, ale slečna z toho byla úplně perplex: „Víte, ale knihkupci nepoznají, že tohle je čárový kód.“

Řekl jsem jí, že asi budou muset. Ale oni nebudou – v tiráži najdou „normální“, lidsky pochopitelný čárový kód, pokud je napadne otevřít knihu na poslední stránce. Řekněte jim to, prosím, jestli si budete Město, nedlouho poté kupovat a oni si s tím nebudou vědět rady.

Nemůžu říct, že by mi dělalo radost komplikovat život knihkupcům. Ale ten nápad začleňovat kód přímo do kresby se mi zamlouvá, protože čárový kód je hyzdič obálek. (A nikdo se bez něj už neobejde – neexistuje prý, aby v dnešní zrychlené době ještě někdo naťukával do počítače celé ISBN.) Navíc se mi zdá případné, že neobvykle ztvárněný kód figuruje na obálce knihy, v níž jeden z hlavních hrdinů deklaruje, v čem spočívá přínos umělců pro zbytek světa: „Jde nám dobře to, že umíme lidem ukázat svět tak, jak ho ještě nikdy neviděli. Umíme lidi znervózňovat. A taky umíme lidi přesvědčit, aby viděli věci jinak.“

Nejsou lidi 20|3|2018

Je to zvláštní, ale nejsou lidi. Možná to souvisí s tím, jak vysoko si nastavíte laťku, a ta minulá obálka visela dost vysoko – takže znám v celé republice jen tak pět, šest lidí, kteří by mi uměli nakreslit ilustraci na obálku. Realistickou, přiměřeně stylizovanou a elegantní, která minimem prostředků zachytí maximum…

Těch pět lidí na mě samozřejmě nemá čas. Některé z nich trochu znám osobně, ale je mi to houby platné. Mají čas za půl roku, za rok nebo nikdy, a když už to vypadá slibně a začnou pro mě kreslit, tak se nakonec dohodneme, že to necháme na jindy, protože má zadání jsou příliš enigmatická.

Takže obálka na Murphyovou z rukou osvědčené kapacity mi vybouchla někdy před Vánocemi a já si musel sehnat kapacitu jinou. Našel jsem jednu osobu, jejíž kresby v internetovém portfoliu se mi zamlouvaly, napsali jsme si, sešli jsme se (v lednu), všechno si vysvětlili a dotyčná osoba mi řekla, že to udělá během února, protože měsíc je přece na tři kresby spousta času.

Začátkem března jsem to začal urgentně řešit a brzy jsem dostal první návrhy, které… prostě mým standardům nemohly vyhovět. Nebylo to špatné, ale nebylo to ani skvělé. Vleklo se to ještě asi dva týdny a nebylo to lepší. Dotyčná osoba ze mě začala být unavená. V polovině měsíce jsem si s hrůzou uvědomil, že NEMÁM žádnou obálku. Začal jsem podnikat různé zoufalé kroky, jako například, dal jsem si inzerát do vestibulu umělecké školy. Zareagoval pouze jediný člověk a výsledek opět nebyl použitelný. Vážení, já už to začal dokonce kreslit sám. Zřejmě jsem si chtěl vykreslit ruku v rychlokurzu, něco jako „Grusem klusem za dva dny“…

Potom mě napadlo napsat Karlovi. Karl dělal tu minulou obálku a i když jsem si původně předsevzal, že nebudu angažovat dvakrát stejného výtvarníka, tonoucí se stébla chytá.

Zatímco komunikace v Čechách všeobecně vázla (nikdo nemá na nikoho čas), Karl mi odepsal během půl hodiny. Snad proto, že jsme si minule porozuměli hned napoprvé a Gnóm! ho jako idea oslovil, anebo proto, že ve Švédsku prostě čas mají…

Pravda, psal mi sice, že se chystá na nějakou „show“ do USA, takže asi na výstavu, ale co prý jako chci. Popsal jsem mu své trápení a své enigmatické zadání – pěkné, elegantní motýly nad San Franciskem, plus další drobnosti.

Karl se zamyslel a pak mi zodpovědně odepsal, že tohle za večer nestihne, ale že má kamaráda. A poslal mi na něj kontakt.

Tak jsem zjistil, že ve Švédsku existuje ještě jeden génius. Sice je to Nor (jak jsem se dověděl později), takže počet mladých talentovaných malířů na jeden národ je zřejmě omezený… ale každý z těchhle dvou kluků, kterým ještě nebylo třicet, by mohl z fleku namalovat oponu Národního divadla, kdyby o to někdo stál. (Musela by to být ale hodně ponurá fantasy opona.)

Pochopitelně, že můj dotaz na Karla, jestli by náhodou neměl čas okamžitě, byl víc než troufalý. Když u nás máme na dobré kreslíře pořadníky v délce několika měsíců a nikdo prostě nestíhá, tím méně jsem mohl doufat, že by Karlův kamarád Torgeir čas měl.

Ještě týž večer mi Torgeir napsal: mám čas zítra a pozítří, takže v pohodě. A začal okamžitě kreslit.

A tohle jsem vám chtěl říct. Nejsou lidi, ale v rámci Evropy se to ještě nějak vyřešit dá. Zázraky se dějí. A ta obálka dopadla (podle mého názoru) skvěle. Sice je mi jasné, že 99 % lidí, kteří kolem ní projdou, nebude vůbec vědět, že tohle jen tak někdo nakreslit neumí. Většina lidí si totiž myslí, že dneska se dá všechno udělat „v počítači“. No, to sice dá, ale hned to poznáte.

Kdepak. To je stejné, jako kdybyste si mysleli, že počítač nahradí klavírního virtuóza nebo napíše skvělý román. Nejde to. Umějí to jenom lidi a ne všichni, je jich málo a proto taky o jejich práci tolik stojíme – my, kdo si ještě kupujeme výrobky, které se sice dají na Gutenbergově vynálezu rozmnožit, ale nedají se žádným vynálezem „vytvořit“, jestli mi rozumíte…

Nakopírovat dneska něco, to je hrozně snadné a vidíme to všude kolem sebe, těžké je vytvořit originál, neboli něco z ničeho.