[ nakladatelský blog ]

Trvanlivost 8|11|2018

Dobrá kniha nám poskytuje jednu velmi cennou věc, a sice náhled na smysl, řád a směřování věcí. To je něco, co je sice nehmotné a často si to ani neuvědomujeme, ale k lidskému životu to potřebujeme dost nezbytně.

I kdybychom totiž vlastnili všechno bohatství světa, k ničemu by nám nebylo, kdybychom neměli představu o tom, co se všemi těmi věcmi, které vlastníme, chceme dělat.

Ale i v případě, že náhodou vlastníme takříkajíc všechnu bídu světa, je nám kniha, která vypráví o smyslu věcí, velkým povzbuzením, rádcem a oporou. Proto také byly (jsou, budou…) některé knihy v totalitních režimech zakázané.

Nakladatel, podobně jako pekař nebo jiný řemeslník, se čas od času musí sám sebe ptát: dělám to jen pro peníze, nebo i ještě pro něco jiného? Odpověď zpravidla zní: dělám to pro peníze a ještě pro něco jiného. (Případně, u malých nakladatelů: dělám to pro něco jiného a když za to bude i trochu peněz, budu jen rád.) Toto „něco jiného“ pak samozřejmě různí nakladatelé definují různě.

Kdybych měl na tuto otázku odpovědět sám sobě, řekl bych, že se snažím dělat knihy, které nabízejí právě širší náhled na smysl věcí. Myslím, že takové knihy čtenář otevře víc než jednou za život a případně se k nim rád vrátí i za deset, dvacet let. Jinými slovy, klíčovým pojmem je pro mě „trvanlivost“, jak se ostatně sluší na podnik, který se názvem hlásí k trpaslíkům a elementálům zemského živlu.

Byť musím přiznat, že s fyzickou trvanlivostí to slavné nebude, vzhledem k volbě obálek z čistého papíru místo laminovaného. Stejně tak se to netýká trvanlivosti nakladatelství samotného. Kdepak, řeč je pouze o výsledných produktech.

Pokud tedy máte dojem, že knihy se značkou Gnóm nepatří k těm, které byste vyhodili jako první, až vám v knihovně dojde místo, znamená to, že jsme si jako nakladatel a zákazník výborně sedli a za odměnu vám slibuju, že příště už nechám těch filozofických keců a napíšu něco málo o knihách, které bych chtěl příští rok vydat a kterých je – na mé poměry – najednou až závratně mnoho. To znamená nejméně pět.

Nakladatel jakožto anti-entropik 9|9|2018

Entropie světa roste. Na trůnech sedí příšery, teroristé rozsévají zkázu a nacionalisté nenávist. Gramotnost všeho druhu upadá, lidé těkají od jedné povrchnosti k druhé a za nitky světa tahají všemocné sociální sítě. Změnu klimatu, která možná přináší záplavy, sucha, hladomory a stěhování národů, prý už nelze zastavit. Jaký smysl má ještě vydávání knih?

 

Je docela možné, že velký.

 

Entropie je směřování k neuspořádanosti, zmaru a chaosu. Jejím opakem je logicky směřování ke stále větší uspořádanosti, harmonii, smyslu a řádu. Knihy mohou být jak nositelkami entropie, tak i jejího opaku. Knihy jsou nástroje pro tvarování mysli, jsou to ladičky stavů vědomí. Znáte ten pocit, kdy vám kniha dodala energii, kdy jste při jejím čtení cítili, že se dotýká skutečnosti? Mohlo tomu však být i přesně naopak.

 

Nakladatel, který v minulém postu hořekoval nad svou bezmocností a nad odtržeností knih od reálného světa, dostal v poslední době několik hezkých dopisů od lidí, kterým jeho knihy udělaly zcela reálnou radost. Díky za ně.

Nakladatel jakožto zvrhlík a hráč 23|5|2018

Borges napsal, že pohlavní spojení a zrcadla jsou ohavnosti. Přesněji řečeno, „Podle jednoho z těch gnostiků je viditelný svět iluze či přesněji řečeno sofisma. Zrcadla a otcovství jsou ohavnosti (mirrors and fatherhood are abominable), protože tento svět rozmnožují a rozšiřují.“ *

Vydávání knih je jistě ohavností daleko větší, protože je to zmnožování druhořadé iluze uvnitř iluze Boží. Vždyť jsou to jen slova, slova, slova. A je jich čím dál víc – tolik, že rozhodně není možné všechna přečíst. Nakladatel zmnožující počet řetězců slov má tedy sám před sebou odpovědnost: stojí ta další kniha vůbec za to? Je tak dobrá?

Je to marný boj, protože ani sebelepší kniha nenahradí a nezmění lidskou zkušenost a nakladatel si nakonec vždycky připadne jako malicherný patlal, jehož úsilí je ničím v porovnání se zápasem lidí, kteří v reálném světě hladoví, bojují o život a umírají. Nakladatel zkrátka vždycky zůstane jen snobským zvrhlíkem, množitelem iluzí a slov. Kdo potřebuje knihy, prosím vás?

S vydáváním knih je ale těžké přestat. Je to chorobná závislost. Celé se to nebezpečně podobá hracím automatům: sypete do toho peníze a doufáte, že jich nazpátek vypadne o trochu víc, nebo aspoň stejně. Když nevypadne, vsadíte si na další knihu. Myslím, že některých vydavatelů by se opravdu měly ujmout lékařské autority. Takový klid v cele a skotské střiky po ránu, to vám vyžene z hlavy zvrhlé touhy.

Proto potkáte-li na ulici člověka, který vydává knihy nebo k tomu třeba jen chystá, projevte mu patřičný soucit, ale nebratřete se s ním přespříliš. Mohl by vás nakazit buďto svým nadšením, nebo svou skepsí, a obojí je stejně nezdravé.

 

* Jorge Luis Borges, Zrcadlo a maska, str. 13. Vydal Odeon, 1989. Přeložili Kamil Uhlíř, Josef Forbelský a František Vrhel.

Pulp Robot 10|5|2018

Oznámení. Zakládám ještě jedno nakladatelství (nebo, přesněji řečeno, ještě jednu nakladatelskou značku či knižní řadu).* Důvody pro to mám dva:

1) Gnóm! stále není ziskový

2) Gnóm! má určitá omezení, která jsem si stanovil sám, ale zároveň potřebuji experimentovat i mimo ně

 

Ad 1) – Je to celkem normální situace: knížek je moc a čtenáři mají jen omezené množství peněz, času a prostoru v poličkách. Nakladatelé řeší tento problém dotacemi, snižováním nákladu nebo vydáváním vysoce vydělávajících sraček (pardon).

Z uvedených tří metod by pro mě přicházelo do úvahy jedině snižování nákladu, ale pak bych měl už úplnou jistotu, že knihy Gnóm!u nebudou ziskové nikdy (vydával bych pouze za výrobní náklady).

Je také možné, že knihy Gnóm!u ziskové být začnou, pokud je vydržím dostatečně dlouho vydávat a dozví se o nich dostatečné množství lidí ochotných si je koupit. Ale zda se na to lze spolehnout, to opravdu nikdo neví.

Další metodou by bylo snížení nákladů na výrobu. Gnóm! je ze své podstaty značkou, která usiluje o solidnost, a jakýmsi samovolným vývojem události se stal i značkou, která reprezentuje určitý umělecký luxus. To vlastně nebylo původním záměrem, ale proč ne. Je krásné mít ražbu na přebalu z Conqueroru a původní ilustraci na přebalu i pod ním. Ale stojí to dost peněz. A tady právě přichází ke slovu Gnóm!ův mladší kamarád Pulp Robot, jenž bude klasickým paperbackem (bez přebalu) a bude se prezentovat jako levné, ale solidní „čtení do vlaku“.

Pulp Robot tedy bude levnější a zároveň bude esteticky trochu jinde. Je možné, že knihy Gnóm!u působí až příliš elitářsky, a proto si je nekoupí zrovna každý. Pulp Robot tento „načančaný“ vzhled mít nebude.

Přesný vzhled budoucího paperbacku zatím zůstane tajemstvím, ale můžu říct, že i zde došlo k „samovolnému vývoji událostí“ a vyšlo mi z toho něco, co se dnešním paperbackům, jak je znáte, vlastně ani moc nepodobá. Uvidíte sami.

Obě řady (či značky) budou vycházet (či vydávat knihy) paralelně a řekl bych, že nebudete o nic připraveni – spíše vám jedna a táž nakladatelská dílna přinese něco navíc. Je ovšem pravděpodobné a celkem logické, že někdy Pulp Robot zpomalí vydávání Gnóm!u a naopak. Třeba právě v tuto chvíli hrozí, že letos nevyjde plánovaný Evenson, aby mohla vyjít první kniha v edici (nakladatelství) Pulp Robot.

 

Ad 2) – Gnóm! vydává ze své základní definice soliterní díla. Což znamená, že Gnóm! nevydává série a je tím připraven o možné finanční výhody plynoucí z vlastnictví práv na budoucího dalšího Harryho Pottera, na něhož všichni nakladatelé od vydání skutečného Harryho Pottera čekají (ha ha).

Dále Gnóm! z definice vydává díla, která jsou žánrová, ale zároveň žánr přesahují, jsou velmi „literární“ a velmi nedefinovatelná. Někdy mám ovšem chuť vydat obyčejnou, poctivou žánrovku, dobře napsanou, ale jednoznačně definovanou například jako „hard sci-fi“. Proč se o tyto radosti eskapismu připravovat? Jeden ze základních sloganů Pulp Robota proto bude znít „poctivé žánrovky“. (Anebo možná „poctivé žá(n)rovky“.)

A konečně (nevím, zda si toho už někdo stačil všimnout), zvláštním rysem nakladatelství Gnóm! je i to, že vydává střídavě vždy dílo muže a dílo ženy. Lichá čísla jsou zasvěcena mužům a sudá ženám (kromě jedničky, což je výběr povídek žen, které sestavil muž). Tato zvláštní manýra ovšem, jak jistě uznáte, dosti komplikuje ediční plán.**

Nakladatelství Pulp Robot žádné takové omezení mít nebude.

 

Společným rysem knížek pod značkami Gnóm! i Pulp Robot bude snaha o co nejvyšší kvalitu zpracování textu, a to jak co se týče překladu, tak i pohodlného čtení sazby.

 

* Podle sdělení toho úřadu, co vydává ISBN, není možné, aby jedna fyzická osoba provozovala dvě nakladatelství. Ach, kéž by mě někdy uznali za osobu psychickou… Proto bude Pulp Robot oficiálně nazýván edicí.

** Uvedená manýra neplyne ze směrnic EU o genderové vyrovnanosti. Jednoduše se mi to tak líbí. Inspirovala mě k tomu Ursula K. Le Guinová, která v románu Síly (Powers, součást Kronik Západního pobřeží) nastínila obraz národa přebývajícího ve dvou vesnicích – mužské a ženské, jejichž obyvatelé a obyvatelky žijí odděleně a stýkají se pouze za účelem souložení a výměny surovin k jídlu (muži) za hotové jídlo (ženy). Tento fascinující i znepokojivý koncept jsem přenesl do nakladatelské filozofie Gnóm!u způsobem výše uvedeným.

Knihkupci versus kód 19|4|2018

Testoval jsem obálku knihy, která zítra vyjde. Konkrétně čárový kód, který je maskován jako vlasy štětce. V jednom knihkupectví se paní prodavačce nechtěl kód na mém vzorku obálky načíst a ona prohlásila: „Toto není čárový kód, to by tam musela být i taková čísla. Toto je obyčejný nakreslený štětec, víte, pane.“ Ve druhém obchodě kód po troše úsilí načetli, ale slečna z toho byla úplně perplex: „Víte, ale knihkupci nepoznají, že tohle je čárový kód.“

Řekl jsem jí, že asi budou muset. Ale oni nebudou – v tiráži najdou „normální“, lidsky pochopitelný čárový kód, pokud je napadne otevřít knihu na poslední stránce. Řekněte jim to, prosím, jestli si budete Město, nedlouho poté kupovat a oni si s tím nebudou vědět rady.

Nemůžu říct, že by mi dělalo radost komplikovat život knihkupcům. Ale ten nápad začleňovat kód přímo do kresby se mi zamlouvá, protože čárový kód je hyzdič obálek. (A nikdo se bez něj už neobejde – neexistuje prý, aby v dnešní zrychlené době ještě někdo naťukával do počítače celé ISBN.) Navíc se mi zdá případné, že neobvykle ztvárněný kód figuruje na obálce knihy, v níž jeden z hlavních hrdinů deklaruje, v čem spočívá přínos umělců pro zbytek světa: „Jde nám dobře to, že umíme lidem ukázat svět tak, jak ho ještě nikdy neviděli. Umíme lidi znervózňovat. A taky umíme lidi přesvědčit, aby viděli věci jinak.“

Nejsou lidi 20|3|2018

Je to zvláštní, ale nejsou lidi. Možná to souvisí s tím, jak vysoko si nastavíte laťku, a ta minulá obálka visela dost vysoko – takže znám v celé republice jen tak pět, šest lidí, kteří by mi uměli nakreslit ilustraci na obálku. Realistickou, přiměřeně stylizovanou a elegantní, která minimem prostředků zachytí maximum…

Těch pět lidí na mě samozřejmě nemá čas. Některé z nich trochu znám osobně, ale je mi to houby platné. Mají čas za půl roku, za rok nebo nikdy, a když už to vypadá slibně a začnou pro mě kreslit, tak se nakonec dohodneme, že to necháme na jindy, protože má zadání jsou příliš enigmatická.

Takže obálka na Murphyovou z rukou osvědčené kapacity mi vybouchla někdy před Vánocemi a já si musel sehnat kapacitu jinou. Našel jsem jednu osobu, jejíž kresby v internetovém portfoliu se mi zamlouvaly, napsali jsme si, sešli jsme se (v lednu), všechno si vysvětlili a dotyčná osoba mi řekla, že to udělá během února, protože měsíc je přece na tři kresby spousta času.

Začátkem března jsem to začal urgentně řešit a brzy jsem dostal první návrhy, které… prostě mým standardům nemohly vyhovět. Nebylo to špatné, ale nebylo to ani skvělé. Vleklo se to ještě asi dva týdny a nebylo to lepší. Dotyčná osoba ze mě začala být unavená. V polovině měsíce jsem si s hrůzou uvědomil, že NEMÁM žádnou obálku. Začal jsem podnikat různé zoufalé kroky, jako například, dal jsem si inzerát do vestibulu umělecké školy. Zareagoval pouze jediný člověk a výsledek opět nebyl použitelný. Vážení, já už to začal dokonce kreslit sám. Zřejmě jsem si chtěl vykreslit ruku v rychlokurzu, něco jako „Grusem klusem za dva dny“…

Potom mě napadlo napsat Karlovi. Karl dělal tu minulou obálku a i když jsem si původně předsevzal, že nebudu angažovat dvakrát stejného výtvarníka, tonoucí se stébla chytá.

Zatímco komunikace v Čechách všeobecně vázla (nikdo nemá na nikoho čas), Karl mi odepsal během půl hodiny. Snad proto, že jsme si minule porozuměli hned napoprvé a Gnóm! ho jako idea oslovil, anebo proto, že ve Švédsku prostě čas mají…

Pravda, psal mi sice, že se chystá na nějakou „show“ do USA, takže asi na výstavu, ale co prý jako chci. Popsal jsem mu své trápení a své enigmatické zadání – pěkné, elegantní motýly nad San Franciskem, plus další drobnosti.

Karl se zamyslel a pak mi zodpovědně odepsal, že tohle za večer nestihne, ale že má kamaráda. A poslal mi na něj kontakt.

Tak jsem zjistil, že ve Švédsku existuje ještě jeden génius. Sice je to Nor (jak jsem se dověděl později), takže počet mladých talentovaných malířů na jeden národ je zřejmě omezený… ale každý z těchhle dvou kluků, kterým ještě nebylo třicet, by mohl z fleku namalovat oponu Národního divadla, kdyby o to někdo stál. (Musela by to být ale hodně ponurá fantasy opona.)

Pochopitelně, že můj dotaz na Karla, jestli by náhodou neměl čas okamžitě, byl víc než troufalý. Když u nás máme na dobré kreslíře pořadníky v délce několika měsíců a nikdo prostě nestíhá, tím méně jsem mohl doufat, že by Karlův kamarád Torgeir čas měl.

Ještě týž večer mi Torgeir napsal: mám čas zítra a pozítří, takže v pohodě. A začal okamžitě kreslit.

A tohle jsem vám chtěl říct. Nejsou lidi, ale v rámci Evropy se to ještě nějak vyřešit dá. Zázraky se dějí. A ta obálka dopadla (podle mého názoru) skvěle. Sice je mi jasné, že 99 % lidí, kteří kolem ní projdou, nebude vůbec vědět, že tohle jen tak někdo nakreslit neumí. Většina lidí si totiž myslí, že dneska se dá všechno udělat „v počítači“. No, to sice dá, ale hned to poznáte.

Kdepak. To je stejné, jako kdybyste si mysleli, že počítač nahradí klavírního virtuóza nebo napíše skvělý román. Nejde to. Umějí to jenom lidi a ne všichni, je jich málo a proto taky o jejich práci tolik stojíme – my, kdo si ještě kupujeme výrobky, které se sice dají na Gutenbergově vynálezu rozmnožit, ale nedají se žádným vynálezem „vytvořit“, jestli mi rozumíte…

Nakopírovat dneska něco, to je hrozně snadné a vidíme to všude kolem sebe, těžké je vytvořit originál, neboli něco z ničeho.