[ nakladatelský blog ]

Proč tak levně 18|10|17

Myslím, že jsem čtenářům dlužen ještě jedno vysvětlení. Zachytil jsem fámu, že kdosi kdesi viděl prodávat Vyprávění mnohem levněji, než je oficiální cena, a mrzelo ho, kolik za něj předtím dal peněz. Když zkusíte hledat knihy Gnóm!u na webu, zjistíte okamžitě, že cenově rozpětí je veliké a že třeba Barrona můžete v různých e-shopech koupit snad až o sto korun levněji, než „oficiálně“ stojí (nepočítaje v to ovšem poštovné). Proč tomu tak je?

Je to velmi jednoduché. Aby nakladatel dostal knihu k lidem, musí buďto A) sám objíždět nebo obesílat knihkupce v celé republice (protože prodávat přímo přes vlastní e-shop na webu by rozhodně nestačilo k tomu, aby vydání knihy vůbec někdo zaznamenal) – a to je téměř nemožný úkol, nebo B) dát své knihy některé z fungujících distribucí, která tu práci udělá za něj. Gnóm! jako drtivá většina nakladatelů zvolil možnost B. Co z toho plyne?

Distribuce za své služby požadují velmi vysokou cenu. Nakladatel je vázán obchodním tajemstvím a nesmí prozradit, jak vysoká cena to je, ale může vás odkázat na tento veřejně dostupný, 11 let starý článek, kde se dočtete:

Jaroslav Císař, tajemník Svazu českých nakladatelů a knihkupců (SČNK), má za to, že za zdražováním stojí také tlak na zvyšování distribučních rabatů. „Některé velké distribuční firmy už překročily 50procentní rabat, a nakladatelům tak z prodejní ceny knihy zbývá polovina nebo méně,“ říká.

Jak už to tak chodí se vším, co se týká peněz, nemůžete čekat, že by dnes byla lepší situace než před 11 lety. Takže, aniž bychom prozrazovali obchodní tajemství, můžeme předpokládat toto: pokud se dnes rozhodnete vydávat knihy, musíte už předem počítat s tím, že dostanete jen polovinu peněz z ceny, kterou si stanovíte. (Z této poloviny pak hradíte své náklady, zejména tisk, práva a překlad.) Ten, kdo dostane vaši knihu k lidem, dostane druhou polovinu zisku z vaší práce, a z této druhé poloviny si může, ale také nemusí ponechat 100 procent. (V praxi to samozřejmě nikdy tolik není, protože distribuce přeprodává knihy dál, dalším firmám, nikoli koncovým zákazníkům.) Pokud se rozhodne část svého podílu obětovat, může vám prodat zboží levněji než ten, kdo ho vyrobil, protože ten, kdo ho vyrobil, by měl přece – stejně jako knihkupci – „držet cenu“, kterou si sám stanovil jako koncovou.

A to je důvodem, proč leckde dostanete nové knihy takzvaně „se slevou“. Jestli jste to nevěděli a připadá vám to absurdní, mohu jen obligátně citovat Morphea z Matrixu – welcome to the real world.

Závěr: pokud mi chcete mimořádně pomoci, kupujte knihy ode mě, to je fajn. Ale pokud vám to z jakéhokoli důvodu nevyhovuje, vrhněte se do slev, z každé takto prodané knihy mám já svou předem vypočtenou menší polovinu jistou, jistou jako smrt.

Proč tak draho 5|10|17

K tomuto příspěvku mě inspiroval povzdech jednoho čtenáře nad Barronem – proč musí paperback stát tolik peněz. Tady jsou ty důvody:

1. Je to šité nití. Tomuto provedení se v tiskařské hantýrce říká V4 a je to něco zcela jiného než vazba lepená přímo do hřbetu, zvaná V2. Stránky sešité nití a až potom lepené do hřbetu se vám prakticky nikdy nemohou vytrhat, nestane se z nich „salát“, jako se to stává u „skutečných paperbacků“. Kniha jde také mnohem lépe otvírat, kdežto vazba V2 je typicky „secvaklá dohromady“ u hřbetu. Cenově je provedení V4 o tolik dražší než V2, že kdyby ta kniha měla navíc i pevné desky (tomu se říká zase V8), vyjde to skoro nastejno.

2. Má to přebal. To je o papír víc, a tenhle papír je navíc drahý „speciál“ jménem Conqueror. Má krémový odstín a jemnou strukturu, a toho dojmu, který takový papír zanechá v oku a v ruce, prostě u obyčejného papíru nedocílíte. Ale jenom ten Conqueror pro tisk jedné knížky stojí 10 tisíc korun českých…

To byly důvody společné pro všechny knihy Gnóm!u. A teď ještě dva důvody navíc pro Barrona:

3. Ražba na přebalu – zlatotisk (tisk kovovou folií) plus slepotisk (že je ten symbol vystouplý). To jsou dvě různé operace a každá z nich se účtuje zvlášť. To jsou taky peníze navíc.

4. Angažoval jsem švédského malíře, který si za provedenou práci řekl západoevropskou cenu. Asi každý ví, jak se liší platy u nás od platů na Západě. Rozhodně jsem o jeho ceně nesmlouval a neoháněl se naší východoevropskou bídou, nejsem ten typ. Prostě jsem na tuhle knihu chtěl tohohle autora, tečka.

 

Zbývá odpovědět jednu otázku – proč si ten magor vymyslel tu nejdražší možnou variantu?

 

Velmi dobrá otázka. Možné odpovědi:

Jsem snob. — Nevím, asi ne. Nemusím mít všechno značkové atd.

Dělám knihy pro bohaté. — Asi taky ne, jsem vlastně dost levičák.

Úcta ke knize. — Ano, určitě, jen možná v „nesprávném“ žánru? A to je právě ta otázka, jestli je žánrová literatura něco míň, než literatura „krásná“.

Dělám luxusní zboží. — Jo, to asi jo. Jak už někdo poznamenal, asi mám tendenci k tvorbě „fetišů“. Názor, který se za tím skrývá, je zhruba takový: Když už vycházejí taková kvanta knížek, chci vydávat jen to, co za to opravdu stojí, a jen v tom nejlepším možném provedení, jaké mě pro danou knihu napadne.

A teď ještě lepší otázka – proč bychom to sakra měli kupovat?

Odpověď neznám, tu musíte znát vy.

 

Na závěr jeden opravdu kreativní nápad: pokud zkrachuji, nečekejte mě v Levných knihách. Pro případ krachu mám tajný plán svézt všechny zbylé výtisky na jednu hromadu, polít je benzínem a zapálit. Je to kontroverzní, já vím. Ale je to takové znamení doby, doby levných sériových výrobků a pšenice sypané do moře, doby obrovské chudoby na jedné straně a obrovského plýtvání na straně druhé… Přestože slovo autodafé znamená v postatě „akt víry“ (je to inkviziční pojem, kacíři pro svou víru shoří) a je tedy spojeno s křesťanstvím, budou lístky na Gnómovo autodafé nekřesťansky drahé. To proto, že mám velmi rád paradoxy.

Letos 1 1|8|17

Je to tak – letos vydá Gnóm! jen jednu jedinou knihu. Ale ta bude stát za to. Ta nádherná věc, která na vás všechny už táák dlouho čeká, snad nakonec spatří světlo světa. I to je dost neuvěřitelné – vzhledem k nevalným obchodním dovednostem trpaslíka, jemuž se ne a ne vrátit náklady vynaložené na předchozí tituly.

Během práce na knize nastaly v životě nakladatele události připomínající svou atmosférou Barronovy povídky. Proto jsme prošvihli jaro. A samozřejmě taky proto, že ty texty jsou překladatelsky velmi náročné.

Během práce na knize dále: 1. vyšla česky jiná Barronova sbírka (ještě jsem ji neměl v ruce, záměrně). 2. vyšel česky poslední román Charlie Jane Andersové (totéž, nezáměrně). 3. si známý překladatel žánrové literatury založil velmi malé nakladatelství specializované na horory.

Snad je to jen shoda náhod. Ale jízlivý člověk by řekl, že Gnóm! inspiruje vydání pomalu více knih, než stačí sám vydávat, a nejen to, dokonce i vznik dalších nakladatelství, která budou rovněž vydávat a vydávat, aby bylo knížek ještě víc.

Je to fajn, když jste někomu inspirací.

A taky je fajn si připomenout, že Gnóm! nevznikl kvůli kvantitě, ale kvůli kvalitě.

Doufejme, že vás o tom příští kniha přesvědčí.

Mise Ursula 18|9|16

Do druhé knihy Gnómu jsem vložil tolik času, peněz a práce, že tomu skoro ani sám nevěřím. Výsledek, jak už to bývá, vypadá nenápadně a samozřejmě (a tak to má být).

Zajímavější je teď aktuální otázka, která vznikla v souvislosti s recenzí Martina Šusta (a diskusí pod ní): zda tato kniha nabízí málo. A co se vlastně tím „málo“ rozumí. Žijeme v době thrillerů a od „žánrové literatury“ se zřejmě očekává hlavně bohatá, napínavá zápletka a akčnost. V tomto duchu alespoň vyzněla recenze na předchozí knihu od Pavla Mandyse, který zjevně vnímal jako slabinu, že povídky v Plameňákovi „jsou postaveny spíše na atmosféře a na postavách než na zápletkách a výrazných pointách“. A že jsou tím pádem vlastně pro ženské. A zatímco naproti tomu Martin Šust Vyprávění velice oceňuje, také on upozorňuje, že „akční pasáže tu v podstatě nenajdete“.

Plyne z toho, že akční pasáže jsou něco mimořádně dobrého samo o sobě, něco, co představuje bohatství žánrové knihy? Asi tak trochu ano, jinak by nebylo třeba jejich absenci zmiňovat. Plyne z toho, že žánrová literatura = akční = pro chlapy? Nevím. Jsem muž, ale jakmile narazím v knize na popisnou akční pasáž, zejména dlouhý popis rvačky či přestřelky, znuděně ji přeskočím. Takže například žánr „military“ přeskakuju celý.

Pravděpodobně vnímám věci obrácenou optikou, než typický čtenář akční literatury: mně přijde Vyprávění ohromně bohaté (už třeba jen proto, že zcela smyšlené postavy Le Guinové jsou uvěřitelnější, živější a moudřejší než leckterá mediální hvězda, která prokazatelně existuje) a naopak většina dobrodružných, akčních anglosaských novinek, které se mi dostávají do rukou, mi přijde chudá, protože tam buďto nejsou uvěřitelné postavy, nebo prostředí, nebo děj. Bez ohledu na řemeslnou zručnost autora a z ní plynoucí napínavost takové knihy (která někdy bývá tak značná, že musím číst nonstop) ji nakonec ulehčeně odhazuji a vím, že se k ní nemusím vracet. Už nikdy. Ovšem pro tohle přece knihy nevydáváme, nebo ano? Není znakem dobrého díla to, že se k němu pořád vracíme?

Celé tohle téma nabízí řadu odboček, například úvahu nad tím, jestli se „žánrová“ musí nutně rovnat „oddychová“ a pokud ano, proč se oddychem pro lidi, kteří stráví celý den civěním do různých displejů a v podstatě se vůbec nehýbou, stalo náruživé prožívání krvavých dobrodružství všelijakých agentů, upírů a čarodějů, kteří naopak nikdy nevyjdou z fyzické akce…

Ale abych neodbočoval a shrnul: cílem soukromé „mise Ursula“, která má zatím podobu jediné vydané knihy, bylo opět jednou dokázat, že autorka nezískala všechna svá ocenění a věhlas nějakou protekcí, ale proto, že opravdu píše skvěle. A že skvěle psát nemusí nutně znamenat, že přitáhnete na scénu tisíc mrtvol, řvoucí motory, Cthulhu a jiné příšery (i když, samozřejmě, nic proti nim!) Spíše bych to viděl tak, že na tom, jaké konkrétní kulisy si vybere vaše imaginace k vyprávění dobrého příběhu, vlastně vůbec nezáleží.

V započaté misi U bych velmi rád pokračoval, ale bude k tomu potřeba asi tak tisíc statečných dobrodruhů, kteří dají za stávající novinku své peníze. Takže momentálně je to pro mě opravdu napínavý příběh.

Nakladatel, ten šílenec 20|5|16

Všichni už to vědí, ale někdy neuškodí si to zopakovat.

Chce-li se někdo stát nakladatelem, musí se nejprve buďto stát živnostníkem, nebo založit s.r.o. Protože zakládání s.r.o. je spíše pro otrlé povahy (nutnost vést nepochopitelné podvojné až potrojné účetnictví, konzultace s právníkem v ceně tisíců korun za hodinu, neustále telefonáty od operátorů nabízejících výhodné hovory atd.), stává se nakladatel zpravidla živnostníkem. Jako takový musí podle zákona zveřejnit své trvalé bydliště, tedy adresu, kde bydlí i s celou rodinou. (Rodiny zakladatelů s.r.o. žijí relativně vskrytu, což je kompenzace za útrapy, které zakladatelé podstoupili předtím.) Oproti jiným živnostníkům však musí nakladatel podle tiskového zákona o neperiodických publikacích uvádět svou adresu i do každé knihy (nesplnění této povinnosti se trestá pokutou 25 000 korun). Není to nespravedlivé v porovnání třeba s výrobcem zbraní, cviček nebo triček? Jistěže ne. Šíření knih je totiž potenciálně nebezpečné a je třeba si na takové lidi posvítit.

Z toho plyne, že povolání nakladatele není příliš vhodné pro paranoiky.

Pokud nakladatel usoudí, že v CZezz chcípl jazz a rozhodne se zakoupit práva na zahraniční knihu, musí nejprve sehnat toho, kdo práva vlastní. Někdy to není lehké. Některým slavným autorům je celkem jedno, jestli se o nich někdo dozví v Čéchyji nebo nyšt. Jiní jsou už dávno obšancovaní. V případě vyjednávacího úspěchu však nakladatel uzavře smlouvu, která mu zpravidla nařizuje okamžitě zaplatit nevratnou zálohu v zahraniční měně, za což získá právo vydat knihu nejpozději do X let a prodávat ji nejvýše Y let od vydání. (Práva nemají věčnou platnost a zálohu už nakladatel nikdy nespatří, vydej-nevydej, anyway.)

Když tedy byl zakoupil práva a vytiskl knihu (s náklady v řádu desítek tisíc korun a nepochybně s tiskovými chybami), je první starostí nakladatele poslat 5 povinných výtisků hlavním knihovnám v republice. (Nesplnění této povinnosti se podle tiskového zákona o neperiodických publikacích trestá pokutou do výše 50 000 korun.) Další starostí nakladatele je poslat požadovaný počet exemplářů autorovi a jeho agentovi, a pak už se může radostně pustit do samotného prodeje.

Nakladatel ovšem žádný vlastní obchod nemá. Uzavře tedy smlouvu s tajemným subjektem, který nesmí jmenovat, protože ve smlouvě s tímto subjektem je psáno, že vyzrazení čehokoli z oné smlouvy je jejím hrubým porušením. Nakladatel tedy mlčí hrubě jako hrob, ovšem jisté je, že tajemný subjekt si za své služby nárokuje značnou část prodejní ceny knihy (jak velkou část, to je obzvlášť velké tajemství, ale je to věru dost – vzhledem k okolnosti, že tajemný subjekt se na vzniku knihy nijak nepodílel). Nakladatel je přesto velmi rád, že na smlouvu došlo, protože kniha bez čtenářů je jako mlýn bez vody, jako datel bez nakla.

Po úspěšném uzavření smlouvy s tajemným subjektem se kniha objevuje na veřejnosti. Často za nečekaně nízkou cenu, mnohem nižší, než ji prodává nakladatel sám, dokonce i za cenu brutálně nižší, než za jakou ji má prodávat tajemný subjekt. Pokud se nakladatel ptá po příčinách této brutality, dozví se, že subjekt přeprodal knihu jinému subjektu, patrně za velmi výhodnou cenu (kterou mu nabídl patrně díky oné supervýhodné smlouvě s nakladatelem) a tento jiný subjekt ji prodává hříšně nízko, aby přitáhl co nejvíce zákazníků. Toto přeprodávání jiným subjektům, které na „doporučenou cenu“ naprosto kašlou, žel bohu nelze zrušit, dozvídá se nakladatel. Jsou v tom peníze.

A tak tedy všechno běží, jak má. Na prodeji díla kdekdo vydělá a nikdo nenese podstatné riziko. Kromě nakladatele. Pokud se kniha dobře neprodává, je to samozřejmě tím, že nakladatel byl hloupý a vydal nesprávnou knihu (co takhle kuchařka?), případně jí udělal odpudivou obálku (moc barev! málo barev!) Pokud se kniha dobře prodává… To ovšem většina nakladatelů nezažije. Je třeba zdůraznit, že zde popisujeme trudný osud malonakladatele, což je něco jako malotraktor. (Nevím, co je to malotraktor, ale jistě něco odpudivého v porovnání s traktorem.) Malonakladatel je zrůda, poněvadž vydává málo. To především.

Nakladatel se nicméně snaží svou jedinou, první knihu propagovat ze všech sil a rozešle ji nejrůznějším lidem v nejrůznějších novinách, většinou s odezvou nula (tút-tút-tút). Najdou se však i dobří lidé, kteří se datlovi ozvou sami od sebe a žádají recenzní výtisk. Uplyne měsíc, dva, recenze nikde. A nebo přece? Občas někdo napíše. Chválí nakladatele, jaký je šílenec, že se do toho pustil.

Ale to on přece ví. Nakladatel není lidský tvor, je to (jak již bylo řečeno) zrůda (malozrůda), mimozemšťan, který se marně snaží pochopit pozemskou kulturu tím způsobem, že ji pomáhá vytvářet. V podstatě všichni, kdo vytvářejí pozemskou kulturu, byli a jsou svým způsobem mimo-Zemi (a někdy mimo-Prachy). Jsme rádi, že tu jsou. Nesmějí jen dvě věci. Nesmějí si stěžovat a nesmějí o svých zážitcích nikam psát.

Televize je mocná 8|4|16

Lidé si nevybírají knihy stejným způsobem jako ty, ó nakladateli. Nechodí do knihkupectví jako na lov a nečichají ke knihám, nenahlížejí do nich a nezvažují je podle stavby a obsahu vět, jež vypovídají o knihách tak, jako o člověku jeho oči.

Ne.

Lidé si vybírají podle televize, neboť jak jinak si vysvětlit ony zvěsti, že ten, kdo tančil ve StarDance, prodá od své knihy 30 000 výtisků? Inu, třeba je to vynikající kniha, ale jak si potom vysvětlit zprávu, že jiná kniha před vítězstvím v Magnesii Liteře prodala stovky kusů, po vítězství 15 000? Zajisté nikoli vahou Magnesie Litery samotné, ó nakladateli. Vždyť, kdyby Magnesia zurčela si kdesi v lese, neštěkl by po ní ani pes.

Televize je mocná pastýřka a lidé její ovce, a já jsem si vždycky myslel, že je to jen takové klišé.

Alternativní obálka k Plameňákovi 4|4|16

Rozhodl jsem se vytisknout 500 ks náhradní obálky (přesněji řečeno přebalu) k Plameňákovi – pro lidi, kteří se stávající variantou nejsou spokojeni. Cena bude zřejmě 15 Kč. K dostání bude výhradně tady na webu, protože distribuce to neumí dát do systému. A teď jde o to, jak má ta obálka vypadat. Mám zatím dva čtyři návrhy, hlasujte prosím na Facebooku. Můžete tam i nezdvořile komentovat.

 

Poznámky v knihách 3|4|16

Kniha Plameňák na konci léta obsahuje „poznámky překladatele“. Autorka první zveřejněné recenze je zmiňuje jako „milé a staromilské“, protože přece „člověk si všechno během pěti vteřin vygoogluje“. Tohle mi sdělilo už víc lidí: poznámky jsou v dnešní době zbytečné.

Ano, je to tak. Ale jak dlouho ta dnešní doba ještě potrvá?

Možná jste si všimli, že jeden narcis (někdy mám pocit, že bývalý Prognostický ústav byl nějaká mimozemská líheň) nám připravuje spolupráci s Čínou. „Spolupráce“ desetimilionové zemičky s velmocí bývá vždycky hrozně férová záležitost. Poznámka: Čína svobodné googlování nerada. (Vygooglete si to.)

A druhá věc: jak dlouho myslíte, že bude existovat samotný internet? Podle Wikipedie se celková spotřeba energie všech zařízení, která udržují a používají internet, pohybuje někde mezi 170 and 307 GW, což je < 2 % celkové energie, kterou spotřebovává lidstvo. Poznámka: lidstvu docházejí energetické zdroje. Vygooglete si třeba peak oil. A přečtěte si o tom nějakou sci-fi. (Ha ha.)

Takže: kdo ví? Možná budou jednou knihy s poznámkami pod čarou velmi ceněné. Ale teď to samozřejmě vypadá, jako že hrozně přeháním.

E-bookové dementi 29|3|16

V tiráži Plameňáka stojí psáno: „Kniha nemá (a nebude mít) elektronickou verzi.“ Protože tato věta vyvolává v různých lidech různé dojmy a v různých kruzích různé fámy, dovolím si vyložit, jak byla myšlena a proč je v tiráži.

Byla myšlena tak, že elektronická verze Plameňáka nevyjde. V tiráži je to proto, aby si to čtenářský lid uvědomil, řekl o tom svým přátelům a ti si koupili co nevíce výtisků knihy papírové. Takový byl rafinovaný záměr kapitalisty, který načmáral do tiráže své obchodní sdělení.

A teď, co z této věty NEVYPLÝVÁ. Nevyplývá z ní to, že další knihy dopadnou stejně. Naopak, další knihy elektronické verze mít budou. Nevyplývá z ní ani to, že nakladatel je vůči e-bookům nějak zapšklý. Naopak, všechny povídky v Plameňákovi překládal ze své čtečky.

Zbývá tedy vysvětlit, proč nemá Plameňák elektronickou verzi.

Je to proto, že když nějakou povídkovou sbírku nepřejímáte ze zahraničí už hotovou, sestavenou, ale sestavujete si ji sami (což je tento případ), jednáte o právech s každým autorem zvlášť a práva na jeho povídku mu platíte paušálně, jednorázově a jen na jedno papírové vydání. Rozpočítat podíly z prodeje každého kusu mezi pět autorek by asi bylo příliš složité.

V případě e-booku by situace byla zřejmě ještě složitější než u fyzické knihy, proto mi možnost koupě práv na e-book nebyla vůbec nabídnuta agentem paní Le Guinové a u ostatních autorek jsem to pak už ani neřešil. Na první knihu začínajícího nakladatele bylo těch zádrhelů i tak dost.

Takže se nezlobte, nebylo to naschvál.

Estetika obálek 12|3|16

Leckterý fanoušek sci-fi asi pohlédne na obálky Gnómu s hrůzou. Například včera jsem na jednom diskusním fóru zahlédl zhruba toto: „Obálka Plameňáka mě děsí – vypadá to jako detektivka z trafiky.“

Přiznám se, že mi to znělo skoro jako pochvala, a teď bych měl vysvětlit proč. Není to totiž tak, že schválně dělám ošklivé obálky, abych oplatil světu jeho ukrutnosti, je to složitější.

Po roce 1989 se obálky sci-fi knížek u nás úplně změnily. Nasáli jsme čerstvý vzduch ze Západu a pokusili se to dělat „jako oni“. Bylo to logické, protože sci-fi a fantasy se zrodila právě v těch bájných svobodných zemích, kde se mluvilo anglicky. A tak spatřily světlo světa obálky rádoby západní, efektní, pestrobarevné, s monstry, kosmickými koráby a planetami. Trochu problém byl, že v devadesátých letech neuměl nikdo pořádně kreslit ani malovat, resp. ti, co to uměli, se k tvorbě sci-fi obálek nepropůjčili. Dalším problémem byla typografie – obálky najednou dělali lidé s úplně jiným zázemím, než před „plyšákem“. Takže třeba já jsem si raději přestal sci-fi úplně kupovat. Kvůli obálkám.

Dnes jsme o čtvrtstoletí dál a „děláme to jako oni“. Máme v naší malé zemi spoustu skvělých kreslířů a řekl bych, že můžeme Západu konkurovat téměř ve všem (kromě velikosti trhu). Naše obálky jsou vizuálně skvělé. A když ne, přejímáme ty západní. Ovšem ten základní problém (pro mě) zůstal: že všechny ty obálky letí na stejné vlně jako hollywoodský kasaštyk nebo počítačová hra.*

Pokud bude Gnóm! trvat dál, chtěl bych se skrze něj obracet k jiné tradici: k „obyčejným 2D“ obálkám z doby před revolucí, kdy se ke sci-fi knížce přistupovalo jako ke knížce, a ne jako ke sci-fi. Zářným vzorem mi budiž skvělý Tunel do pozítří a nebo klidně i Ocelové jeskyně v tom úplně prvním vydání. Ze čtyř obálek, které na stránce vidíte, bych jedině tu nejstarší bral do ruky se zálibou. Proč: nikdo mi necpe, jak vypadá hlavní hrdina (raději si ho představím sám), nikdo nemachruje s 3D písmem ani neplýtvá barvami. O to víc se pak soustředím na samotný text.

Můžete namítnout, že je to staromilství a že „pokrok nezastavíš“. Budu oponovat. Myslím si, že je to otázka přístupu, otázka volby. Jedná se prostě o dva různé „vkusy“. Tak například původní obálky VanderMeerovy famózní trilogie, která je stále horkou novinkou, jdou touto cestou, tedy cestou odvážné typografie a „2D“.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že Plameňák má takhle úžasnou obálku. Nemá. Nese všechny nedostatky obálky první knížky malého nakladatelství. Ale základní směr je tentýž.

Takže v tuto chvíli jsem velmi spokojen s „detektivkou z trafiky“, protože to mi evokuje něco velmi blízkého pocitu, kterého jsem chtěl tou obálkou dosáhnout.

* Velmi speciální typ práce, který se vymyká oběma kategoriím zde uvedeným, podle mého názoru představují třeba Kučerovského obálky k Myceliu. To není ani Hollywood, ani předrevoluční typografická tradice; připadá mi, že jsou to původní a svébytné grafické listy s jen malým ústupkem estetice počítačových her.

Skylla, Charybda 2|3|16

Toto nakladatelství se úmyslně vydalo do končin, kde krásná literatura těsně sousedí se sci-fi (a podobnými žánry). Je to celkem úzký průliv mezi dvěma skalisky. Naší lodi hrozí dvě obludy, které na nich sedí.

Na jedné straně je tu nebezpečí, že většina fanoušků science-fiction a fantasy shledá naše knihy „málo sci-fi“, „málo akční“ a vůbec málo cokoliv. (Například obálky málo křiklavé.)

Na druhé straně číhá riziko, že čtenáři „krásné literatury“, které sice obálka neodradí, odloží knihu ve chvíli, kdy si přečou anotaci, protože „přece nebudou číst ty sci-fi blbosti“.

Skylla a Charybda mají špatnou pověst a vzhledem k tomu, že se naše loď nejmenuje Argo, vypadá to s námi bledě. Naděje spočívá v tom, že by se v obou táborech našlo dost lidí, kteří se nebojí vyzkoušet tu protější skálu.

Papírové obálky 22|2|16

Gnóm! bude vydávat knihy s obálkami, které nebudou ani na křídě, ani nebudou mít laminaci, což je v dnešní době hodně neobvyklé.* Bude to prostě obyčejný barevný papír. Z obchodního hlediska je to přímo šílenství, protože takové obálky vypadají prostě… obyčejně.

Ano, já vím. Když jsem procházel knihkupectví, nenašel jsem takových zrovna moc. Zato antikvariáty jsou jich plné.

Mám rád tyhle knihy z dob, kdy ještě technologie tolik nepokročila, tisk nebyl dokonale přesný a knihy se neomývaly… tedy knihy zhruba z roku 1960 a mladší. (Ale i osmdesátky s jejich laminem, které se časem oloupalo, byly docela dobré :)

Jestli si můžu svobodně vybrat, vždycky vezmu do ruky raději papírovou obálku, která není hladká ani studená. Neumím to přesně zdůvodnit, ale snad je to tím, že kniha je pro mě intimní věc; můj ideální zákazník má ušák a dobrou lampu a odkládací stoleček na čaj…**

Takže to je ono. To je ten důvod. Myslím si, že nejsem zpátečník a staromilec (znám horší případy!), já jen prostě nevím, proč bychom měli všechno laminovat jen kvůli tomu, že to umíme… když papír je tak fajn.

* Dodatečná poznámka: tedy, je to určitě hodně neobvyklé u žánrů typu science-fiction a podobných.

** Dodatečná poznámka 2: jistěže se vám taková kniha rychleji ušpiní a ohmatá! To je však právě ono. Personalizujte si svůj výtisk, jak se dnes (ne)půvabně říká. Později tím vyvstane klíčový rozdíl mezi plastovým evergreenem a starožitností po dědečkovi.

Nakladatelský záměr 22|2|16

Nakladatelství Gnóm! vzniklo z více důvodů, ale za jeden z nich můžeme považovat například „odpor vůči establishmentu“, pokud nějaký nakladatelský establishment existuje.

Existuje? Tím si nejsem jistý. Mám jen archetypální představu průmyslového kolosu, který chrlí a chrlí: bestsellery, kuchařky, krváky... Stovky a tisíce titulů ročně. S efektními, pestrými, omyvatelnými obálkami, které přece prodávají. (Je už celkem jedno, co se píše uvnitř.)

Čili je to něco podobného, jako když se někdo rozhodne ušít si úplně sám boty, aby to Baťovi nandal.

Vím, že existují i menší a méně komerční nakladatelství, která vydávají autory považované za intelektuální a literární špičku. Mám je rád. Ale kupodivu jejich knihy moc často nečtu, protože jsou příliš… intelektuální.

Omlouvám se. Snad mám problém s autory, kterým Ursula Le Guinová říká „takzvaní realisté“. A tím se blížíme k jádru věci.

Gnóm! je v podstatě nakladatelství dobrodružné literatury pro chytré, kultivované, dospělé snílky. Proto mu nedávám moc šancí na úspěch. Na druhou stranu, už dopředu ničeho nelituji.