[ nakladatelský blog ]

Mise Ursula 18|9|16

Do druhé knihy Gnómu jsem vložil tolik času, peněz a práce, že tomu skoro ani sám nevěřím. Výsledek, jak už to bývá, vypadá nenápadně a samozřejmě (a tak to má být).

Zajímavější je teď aktuální otázka, která vznikla v souvislosti s recenzí Martina Šusta (a diskusí pod ní): zda tato kniha nabízí málo. A co se vlastně tím „málo“ rozumí. Žijeme v době thrillerů a od „žánrové literatury“ se zřejmě očekává hlavně bohatá, napínavá zápletka a akčnost. V tomto duchu alespoň vyzněla recenze na předchozí knihu od Pavla Mandyse, který zjevně vnímal jako slabinu, že povídky v Plameňákovi „jsou postaveny spíše na atmosféře a na postavách než na zápletkách a výrazných pointách“. A že jsou tím pádem vlastně pro ženské. A zatímco naproti tomu Martin Šust Vyprávění velice oceňuje, také on upozorňuje, že „akční pasáže tu v podstatě nenajdete“.

Plyne z toho, že akční pasáže jsou něco mimořádně dobrého samo o sobě, něco, co představuje bohatství žánrové knihy? Asi tak trochu ano, jinak by nebylo třeba jejich absenci zmiňovat. Plyne z toho, že žánrová literatura = akční = pro chlapy? Nevím. Jsem muž, ale jakmile narazím v knize na popisnou akční pasáž, zejména dlouhý popis rvačky či přestřelky, znuděně ji přeskočím. Takže například žánr „military“ přeskakuju celý.

Pravděpodobně vnímám věci obrácenou optikou, než typický čtenář akční literatury: mně přijde Vyprávění ohromně bohaté (už třeba jen proto, že zcela smyšlené postavy Le Guinové jsou uvěřitelnější, živější a moudřejší než leckterá mediální hvězda, která prokazatelně existuje) a naopak většina dobrodružných, akčních anglosaských novinek, které se mi dostávají do rukou, mi přijde chudá, protože tam buďto nejsou uvěřitelné postavy, nebo prostředí, nebo děj. Bez ohledu na řemeslnou zručnost autora a z ní plynoucí napínavost takové knihy (která někdy bývá tak značná, že musím číst nonstop) ji nakonec ulehčeně odhazuji a vím, že se k ní nemusím vracet. Už nikdy. Ovšem pro tohle přece knihy nevydáváme, nebo ano? Není znakem dobrého díla to, že se k němu pořád vracíme?

Celé tohle téma nabízí řadu odboček, například úvahu nad tím, jestli se „žánrová“ musí nutně rovnat „oddychová“ a pokud ano, proč se oddychem pro lidi, kteří stráví celý den civěním do různých displejů a v podstatě se vůbec nehýbou, stalo náruživé prožívání krvavých dobrodružství všelijakých agentů, upírů a čarodějů, kteří naopak nikdy nevyjdou z fyzické akce…

Ale abych neodbočoval a shrnul: cílem soukromé „mise Ursula“, která má zatím podobu jediné vydané knihy, bylo opět jednou dokázat, že autorka nezískala všechna svá ocenění a věhlas nějakou protekcí, ale proto, že opravdu píše skvěle. A že skvěle psát nemusí nutně znamenat, že přitáhnete na scénu tisíc mrtvol, řvoucí motory a příšery z Cthulhu (i když, samozřejmě, nic proti nim!) Spíše bych to viděl tak, že na tom, jaké konkrétní kulisy si vybere vaše imaginace k vyprávění dobrého příběhu, vlastně vůbec nezáleží.

V započaté misi U bych velmi rád pokračoval, ale bude k tomu potřeba asi tak tisíc statečných dobrodruhů, kteří dají za stávající novinku své peníze. Takže momentálně je to pro mě opravdu napínavý příběh.

Na prázdniny 28|6|16

Ještě než se české země na dva měsíce změní ve vylidněnou, vyprahlou poušť, křižovanou pouze tlupami dětí směřujících na tábory a zhulenců směřujících na festivaly, ještě než se koupaliště naplní vřískotem a stánky velmi levnou krásou, dovolte, abych poděkoval vám všem, kteří jste si z vlastní vůle a za vlastní peníze koupili první vydanou knihu nakladatelství. Není vás sice zatím tolik, aby to podnik udrželo nad vodou, ale přesto těžko vyjádřit kouzlo pozitivní vazby, kterou na vás teď mám. Dá se říci, že jenom kvůli vám se ještě o něco snažím. Popřeli jste všechny zákony marketingu a tím i veškeré známé přírody, což mi dává jistou naději.

Široké veřejnosti pak přeje Gnóm! hodně sluníčka, pohody, sena, piva, jahod, a co nejméně krupobití, blesků, tornád, povodní a přívalových dešťů, jakož i hladomorů tím vším způsobených. Kéž je ti globální oteplování milostivo, široká veřejnosti, přestože v něj nevěříš a věřit nebudeš!

Opojení Newtonem 26|5|16

Když zadáte slovo „plameňák“ do databáze firmy Newton, která sleduje všechna oficiální a významná česká média, vyjede vám 199 odkazů. Jsou to plameňáci ze zoo. Když zadáte „Plameňák na konci léta“, nevyjede nic.

Vzhledem k tomu, že jsem v březnu poslal výtisky Plameňáka do Lidovek, Hospodářek, MF Dnes, Práva, Respektu, A2, Unijazzu, Hostu, Nového Prostoru a televizní revue 333, je to až závratný, opojný neúspěch. Jsem neviditelný!

Dost mě to nadchlo. Vždycky jsem chtěl být v něčem „nej“, a teď jsem majitelem nejbezvýznamnějšího nakladatelství v republice, které vydalo nejneviditelnější knihu.

Živě si představuji, jak všichni ti kulturní redaktoři zadumaně házejí knihu do koše na papír, stavějí si na ni kafe, podkládají si s ní monitor nebo nohu od stolu, dávají ji dětem na hraní, splachují ji do záchodu a podobně. Krásná představa.

Musím být dokonale mimo. Mimo kuloáry, mimo užitečné kontakty, mimo zájem. Je to ideální stav pro klidnou, nerušenou práci na dalším titulu.

Poznámka: V návaznosti na teorii o Skylle a Charybdě je však třeba říci, že Plameňáka postihla pouze jedna ze zmíněných příšer. Sci-fisté knihu přijali za svou a všimli si jí, za což jim patří dík.

Nakladatel, ten šílenec 20|5|16

Všichni už to vědí, ale někdy neuškodí si to zopakovat.

Chce-li se někdo stát nakladatelem, musí se nejprve buďto stát živnostníkem, nebo založit s.r.o. Protože zakládání s.r.o. je spíše pro otrlé povahy (nutnost vést nepochopitelné podvojné až potrojné účetnictví, konzultace s právníkem v ceně tisíců korun za hodinu, neustále telefonáty od operátorů nabízejících výhodné hovory atd.), stává se nakladatel zpravidla živnostníkem. Jako takový musí podle zákona zveřejnit své trvalé bydliště, tedy adresu, kde bydlí i s celou rodinou. (Rodiny zakladatelů s.r.o. žijí relativně vskrytu, což je kompenzace za útrapy, které zakladatelé podstoupili předtím.) Oproti jiným živnostníkům však musí nakladatel podle tiskového zákona o neperiodických publikacích uvádět svou adresu i do každé knihy (nesplnění této povinnosti se trestá pokutou 25 000 korun). Není to nespravedlivé v porovnání třeba s výrobcem zbraní, cviček nebo triček? Jistěže ne. Šíření knih je totiž potenciálně nebezpečné a je třeba si na takové lidi posvítit.

Z toho plyne, že povolání nakladatele není příliš vhodné pro paranoiky.

Pokud nakladatel usoudí, že v CZezz chcípl jazz a rozhodne se zakoupit práva na zahraniční knihu, musí nejprve sehnat toho, kdo práva vlastní. Někdy to není lehké. Některým slavným autorům je celkem jedno, jestli se o nich někdo dozví v Čéchyji nebo nyšt. Jiní jsou už dávno obšancovaní. V případě vyjednávacího úspěchu však nakladatel uzavře smlouvu, která mu zpravidla nařizuje okamžitě zaplatit nevratnou zálohu v zahraniční měně, za což získá právo vydat knihu nejpozději do X let a prodávat ji nejvýše Y let od vydání. (Práva nemají věčnou platnost a zálohu už nakladatel nikdy nespatří, vydej-nevydej, anyway.)

Když tedy byl zakoupil práva a vytiskl knihu (s náklady v řádu desítek tisíc korun a nepochybně s tiskovými chybami), je první starostí nakladatele poslat 5 povinných výtisků hlavním knihovnám v republice. (Nesplnění této povinnosti se podle tiskového zákona o neperiodických publikacích trestá pokutou do výše 50 000 korun.) Další starostí nakladatele je poslat požadovaný počet exemplářů autorovi a jeho agentovi, a pak už se může radostně pustit do samotného prodeje.

Nakladatel ovšem žádný vlastní obchod nemá. Uzavře tedy smlouvu s tajemným subjektem, který nesmí jmenovat, protože ve smlouvě s tímto subjektem je psáno, že vyzrazení čehokoli z oné smlouvy je jejím hrubým porušením. Nakladatel tedy mlčí hrubě jako hrob, ovšem jisté je, že tajemný subjekt si za své služby nárokuje značnou část prodejní ceny knihy (jak velkou část, to je obzvlášť velké tajemství, ale je to věru dost – vzhledem k okolnosti, že tajemný subjekt se na vzniku knihy nijak nepodílel). Nakladatel je přesto velmi rád, že na smlouvu došlo, protože kniha bez čtenářů je jako mlýn bez vody, jako datel bez nakla.

Po úspěšném uzavření smlouvy s tajemným subjektem se kniha objevuje na veřejnosti. Často za nečekaně nízkou cenu, mnohem nižší, než ji prodává nakladatel sám, dokonce i za cenu brutálně nižší, než za jakou ji má prodávat tajemný subjekt. Pokud se nakladatel ptá po příčinách této brutality, dozví se, že subjekt přeprodal knihu jinému subjektu, patrně za velmi výhodnou cenu (kterou mu nabídl patrně díky oné supervýhodné smlouvě s nakladatelem) a tento jiný subjekt ji prodává hříšně nízko, aby přitáhl co nejvíce zákazníků. Toto přeprodávání jiným subjektům, které na „doporučenou cenu“ naprosto kašlou, žel bohu nelze zrušit, dozvídá se nakladatel. Jsou v tom peníze.

A tak tedy všechno běží, jak má. Na prodeji díla kdekdo vydělá a nikdo nenese podstatné riziko. Kromě nakladatele. Pokud se kniha dobře neprodává, je to samozřejmě tím, že nakladatel byl hloupý a vydal nesprávnou knihu (co takhle kuchařka?), případně jí udělal odpudivou obálku (moc barev! málo barev!) Pokud se kniha dobře prodává… To ovšem většina nakladatelů nezažije. Je třeba zdůraznit, že zde popisujeme trudný osud malonakladatele, což je něco jako malotraktor. (Nevím, co je to malotraktor, ale jistě něco odpudivého v porovnání s traktorem.) Malonakladatel je zrůda, poněvadž vydává málo. To především.

Nakladatel se nicméně snaží svou jedinou, první knihu propagovat ze všech sil a rozešle ji nejrůznějším lidem v nejrůznějších novinách, většinou s odezvou nula (tút-tút-tút). Najdou se však i dobří lidé, kteří se datlovi ozvou sami od sebe a žádají recenzní výtisk. Uplyne měsíc, dva, recenze nikde. A nebo přece? Občas někdo napíše. Chválí nakladatele, jaký je šílenec, že se do toho pustil.

Ale to on přece ví. Nakladatel není lidský tvor, je to (jak již bylo řečeno) zrůda (malozrůda), mimozemšťan, který se marně snaží pochopit pozemskou kulturu tím způsobem, že ji pomáhá vytvářet. V podstatě všichni, kdo vytvářejí pozemskou kulturu, byli a jsou svým způsobem mimo-Zemi (a někdy mimo-Prachy). Jsme rádi, že tu jsou. Nesmějí jen dvě věci. Nesmějí si stěžovat a nesmějí o svých zážitcích nikam psát.

Televize je mocná 8|4|16

Lidé si nevybírají knihy stejným způsobem jako ty, ó nakladateli. Nechodí do knihkupectví jako na lov a nečichají ke knihám, nenahlížejí do nich a nezvažují je podle stavby a obsahu vět, jež vypovídají o knihách tak, jako o člověku jeho oči.

Ne.

Lidé si vybírají podle televize, neboť jak jinak si vysvětlit ony zvěsti, že ten, kdo tančil ve StarDance, prodá od své knihy 30 000 výtisků? Inu, třeba je to vynikající kniha, ale jak si potom vysvětlit zprávu, že jiná kniha před vítězstvím v Magnesii Liteře prodala stovky kusů, po vítězství 15 000? Zajisté nikoli vahou Magnesie Litery samotné, ó nakladateli. Vždyť, kdyby Magnesia zurčela si kdesi v lese, neštěkl by po ní ani pes.

Televize je mocná pastýřka a lidé její ovce, a já jsem si vždycky myslel, že je to jen takové klišé.

Alternativní obálka k Plameňákovi 4|4|16

Rozhodl jsem se vytisknout 500 ks náhradní obálky (přesněji řečeno přebalu) k Plameňákovi – pro lidi, kteří se stávající variantou nejsou spokojeni. Cena bude zřejmě 15 Kč. K dostání bude výhradně tady na webu, protože distribuce to neumí dát do systému. A teď jde o to, jak má ta obálka vypadat. Mám zatím dva čtyři návrhy, hlasujte prosím na Facebooku. Můžete tam i nezdvořile komentovat.

 

Poznámky v knihách 3|4|16

Kniha Plameňák na konci léta obsahuje „poznámky překladatele“. Autorka první zveřejněné recenze je zmiňuje jako „milé a staromilské“, protože přece „člověk si všechno během pěti vteřin vygoogluje“. Tohle mi sdělilo už víc lidí: poznámky jsou v dnešní době zbytečné.

Ano, je to tak. Ale jak dlouho ta dnešní doba ještě potrvá?

Možná jste si všimli, že jeden narcis (někdy mám pocit, že bývalý Prognostický ústav byl nějaká mimozemská líheň) nám připravuje spolupráci s Čínou. „Spolupráce“ desetimilionové zemičky s velmocí bývá vždycky hrozně férová záležitost. Poznámka: Čína svobodné googlování nerada. (Vygooglete si to.)

A druhá věc: jak dlouho myslíte, že bude existovat samotný internet? Podle Wikipedie se celková spotřeba energie všech zařízení, která udržují a používají internet, pohybuje někde mezi 170 and 307 GW, což je < 2 % celkové energie, kterou spotřebovává lidstvo. Poznámka: lidstvu docházejí energetické zdroje. Vygooglete si třeba peak oil. A přečtěte si o tom nějakou sci-fi. (Ha ha.)

Takže: kdo ví? Možná budou jednou knihy s poznámkami pod čarou velmi ceněné. Ale teď to samozřejmě vypadá, jako že hrozně přeháním.

E-bookové dementi 29|3|16

V tiráži Plameňáka stojí psáno: „Kniha nemá (a nebude mít) elektronickou verzi.“ Protože tato věta vyvolává v různých lidech různé dojmy a v různých kruzích různé fámy, dovolím si vyložit, jak byla myšlena a proč je v tiráži.

Byla myšlena tak, že elektronická verze Plameňáka nevyjde. V tiráži je to proto, aby si to čtenářský lid uvědomil, řekl o tom svým přátelům a ti si koupili co nevíce výtisků knihy papírové. Takový byl rafinovaný záměr kapitalisty, který načmáral do tiráže své obchodní sdělení.

A teď, co z této věty NEVYPLÝVÁ. Nevyplývá z ní to, že další knihy dopadnou stejně. Naopak, další knihy elektronické verze mít budou. Nevyplývá z ní ani to, že nakladatel je vůči e-bookům nějak zapšklý. Naopak, všechny povídky v Plameňákovi překládal ze své čtečky.

Zbývá tedy vysvětlit, proč nemá Plameňák elektronickou verzi.

Je to proto, že když nějakou povídkovou sbírku nepřejímáte ze zahraničí už hotovou, sestavenou, ale sestavujete si ji sami (což je tento případ), jednáte o právech s každým autorem zvlášť a práva na jeho povídku mu platíte paušálně, jednorázově a jen na jedno papírové vydání. Rozpočítat podíly z prodeje každého kusu mezi pět autorek by asi bylo příliš složité.

V případě e-booku by situace byla zřejmě ještě složitější než u fyzické knihy, proto mi možnost koupě práv na e-book nebyla vůbec nabídnuta agentem paní Le Guinové a u ostatních autorek jsem to pak už ani neřešil. Na první knihu začínajícího nakladatele bylo těch zádrhelů i tak dost.

Takže se nezlobte, nebylo to naschvál.

Estetika obálek 12|3|16

Leckterý fanoušek sci-fi asi pohlédne na obálky Gnómu s hrůzou. Například včera jsem na jednom diskusním fóru zahlédl zhruba toto: „Obálka Plameňáka mě děsí – vypadá to jako detektivka z trafiky.“

Přiznám se, že mi to znělo skoro jako pochvala, a teď bych měl vysvětlit proč. Není to totiž tak, že schválně dělám ošklivé obálky, abych oplatil světu jeho ukrutnosti, je to složitější.

Po roce 1989 se obálky sci-fi knížek u nás úplně změnily. Nasáli jsme čerstvý vzduch ze Západu a pokusili se to dělat „jako oni“. Bylo to logické, protože sci-fi a fantasy se zrodila právě v těch bájných svobodných zemích, kde se mluvilo anglicky. A tak spatřily světlo světa obálky rádoby západní, efektní, pestrobarevné, s monstry, kosmickými koráby a planetami. Trochu problém byl, že v devadesátých letech neuměl nikdo pořádně kreslit ani malovat, resp. ti, co to uměli, se k tvorbě sci-fi obálek nepropůjčili. Dalším problémem byla typografie – obálky najednou dělali lidé s úplně jiným zázemím, než před „plyšákem“. Takže třeba já jsem si raději přestal sci-fi úplně kupovat. Kvůli obálkám.

Dnes jsme o čtvrtstoletí dál a „děláme to jako oni“. Máme v naší malé zemi spoustu skvělých kreslířů a řekl bych, že můžeme Západu konkurovat téměř ve všem (kromě velikosti trhu). Naše obálky jsou vizuálně skvělé. A když ne, přejímáme ty západní. Ovšem ten základní problém (pro mě) zůstal: že všechny ty obálky letí na stejné vlně jako hollywoodský kasaštyk nebo počítačová hra.*

Pokud bude Gnóm! trvat dál, chtěl bych se skrze něj obracet k jiné tradici: k „obyčejným 2D“ obálkám z doby před revolucí, kdy se ke sci-fi knížce přistupovalo jako ke knížce, a ne jako ke sci-fi. Zářným vzorem mi budiž skvělý Tunel do pozítří a nebo klidně i Ocelové jeskyně v tom úplně prvním vydání. Ze čtyř obálek, které na stránce vidíte, bych jedině tu nejstarší bral do ruky se zálibou. Proč: nikdo mi necpe, jak vypadá hlavní hrdina (raději si ho představím sám), nikdo nemachruje s 3D písmem ani neplýtvá barvami. O to víc se pak soustředím na samotný text.

Můžete namítnout, že je to staromilství a že „pokrok nezastavíš“. Budu oponovat. Myslím si, že je to otázka přístupu, otázka volby. Jedná se prostě o dva různé „vkusy“. Tak například původní obálky VanderMeerovy famózní trilogie, která je stále horkou novinkou, jdou touto cestou, tedy cestou odvážné typografie a „2D“.

Tím samozřejmě nechci tvrdit, že Plameňák má takhle úžasnou obálku. Nemá. Nese všechny nedostatky obálky první knížky malého nakladatelství. Ale základní směr je tentýž.

Takže v tuto chvíli jsem velmi spokojen s „detektivkou z trafiky“, protože to mi evokuje něco velmi blízkého pocitu, kterého jsem chtěl tou obálkou dosáhnout.

* Velmi speciální typ práce, který se vymyká oběma kategoriím zde uvedeným, podle mého názoru představují třeba Kučerovského obálky k Myceliu. To není ani Hollywood, ani předrevoluční typografická tradice; připadá mi, že jsou to původní a svébytné grafické listy s jen malým ústupkem estetice počítačových her.

Skylla, Charybda 2|3|16

Toto nakladatelství se úmyslně vydalo do končin, kde krásná literatura těsně sousedí se sci-fi (a podobnými žánry). Je to celkem úzký průliv mezi dvěma skalisky. Naší lodi hrozí dvě obludy, které na nich sedí.

Na jedné straně je tu nebezpečí, že většina fanoušků science-fiction a fantasy shledá naše knihy „málo sci-fi“, „málo akční“ a vůbec málo cokoliv. (Například obálky málo křiklavé.)

Na druhé straně číhá riziko, že čtenáři „krásné literatury“, které sice obálka neodradí, odloží knihu ve chvíli, kdy si přečou anotaci, protože „přece nebudou číst ty sci-fi blbosti“.

Skylla a Charybda mají špatnou pověst a vzhledem k tomu, že se naše loď nejmenuje Argo, vypadá to s námi bledě. Naděje spočívá v tom, že by se v obou táborech našlo dost lidí, kteří se nebojí vyzkoušet tu protější skálu.

Papírové obálky 22|2|16

Gnóm! bude vydávat knihy s obálkami, které nebudou ani na křídě, ani nebudou mít laminaci, což je v dnešní době hodně neobvyklé.* Bude to prostě obyčejný barevný papír. Z obchodního hlediska je to přímo šílenství, protože takové obálky vypadají prostě… obyčejně.

Ano, já vím. Když jsem procházel knihkupectví, nenašel jsem takových zrovna moc. Zato antikvariáty jsou jich plné.

Mám rád tyhle knihy z dob, kdy ještě technologie tolik nepokročila, tisk nebyl dokonale přesný a knihy se neomývaly… tedy knihy zhruba z roku 1960 a mladší. (Ale i osmdesátky s jejich laminem, které se časem oloupalo, byly docela dobré :)

Jestli si můžu svobodně vybrat, vždycky vezmu do ruky raději papírovou obálku, která není hladká ani studená. Neumím to přesně zdůvodnit, ale snad je to tím, že kniha je pro mě intimní věc; můj ideální zákazník má ušák a dobrou lampu a odkládací stoleček na čaj…**

Takže to je ono. To je ten důvod. Myslím si, že nejsem zpátečník a staromilec (znám horší případy!), já jen prostě nevím, proč bychom měli všechno laminovat jen kvůli tomu, že to umíme… když papír je tak fajn.

* Dodatečná poznámka: tedy, je to určitě hodně neobvyklé u žánrů typu science-fiction a podobných.

** Dodatečná poznámka 2: jistěže se vám taková kniha rychleji ušpiní a ohmatá! To je však právě ono. Personalizujte si svůj výtisk, jak se dnes (ne)půvabně říká. Později tím vyvstane klíčový rozdíl mezi plastovým evergreenem a starožitností po dědečkovi.

Nakladatelský záměr 22|2|16

Nakladatelství Gnóm! vzniklo z více důvodů, ale za jeden z nich můžeme považovat například „odpor vůči establishmentu“, pokud nějaký nakladatelský establishment existuje.

Existuje? Tím si nejsem jistý. Mám jen archetypální představu průmyslového kolosu, který chrlí a chrlí: bestsellery, kuchařky, krváky... Stovky a tisíce titulů ročně. S efektními, pestrými, omyvatelnými obálkami, které přece prodávají. (Je už celkem jedno, co se píše uvnitř.)

Čili je to něco podobného, jako když se někdo rozhodne ušít si úplně sám boty, aby to Baťovi nandal.

Vím, že existují i menší a méně komerční nakladatelství, která vydávají autory považované za intelektuální a literární špičku. Mám je rád. Ale kupodivu jejich knihy moc často nečtu, protože jsou příliš… intelektuální.

Omlouvám se. Snad mám problém s autory, kterým Ursula Le Guinová říká „takzvaní realisté“. A tím se blížíme k jádru věci.

Gnóm! je v podstatě nakladatelství dobrodružné literatury pro chytré, kultivované, dospělé snílky. Proto mu nedávám moc šancí na úspěch. Na druhou stranu, už dopředu ničeho nelituji.